Příběh: Wenkův obchodní dům
Když jsem vstoupil do Wenkova domu, vzduch mi zůstal v krku jako ledový dech z neznáma.
Průčelí, které mělo být symbolem jaroměřské slávy, viselo nad mnou jako omšivý plášť. Sklo v oknech, jež mělo být průhledné jako voda, bylo matné, jako by někdo na něj vydechl. A pak jsem ji uviděl – postavu v černém kabátě, která stála u zdi, kde dříve visely reklamy na mušlové zboží. Nebyla to ani stín, ani odraz. Jen ona, klidně, jako by čekala.
„Kdo jste?“ zeptal jsem se, aniž jsem se odvážil pohnout. Žena – nebo možná dívka – se obrátila. V ruce držela malý, opotřebovaný svazek papírů, který se v ní ztratil jako ryba ve vodě. „Jsem ta, která tu zanechala otisk,“ řekla, a její hlas zněl, jako by přišel z dálky, přehraný nějakým starým gramofonem. „Ale vy jste ten, kdo ho hledá.“
Vtom jsem pocítil, jak se podlahy pod mými nohami prohnuly, jako by je někdo stlačil. Vzpomněl jsem si na staré pověsti o tom, jak se v tomto domě děly věci, které se nedají vysvětlit. Jak se v noci rozsvětila okna sama, nebo jak obchodníci našli své zásoby rozložené, jako by je někdo rozbalil s úmyslem – ale nikdy nedokončil.
„Co jste zanechala?“ zeptal jsem se, i když jsem věděl, že odpověď nebudu mít.
Žena se usmála. „Otisk prstu. Na skleněné vitríně v prvním patře.“ Vtom se její ruka rozplynula ve vzduchu, jako by byla z kouře. Zůstala jen papír, který mi padl do dlaně. Na něm byl nápis: *„Výstavba roku 1911. Ale my jsme tu byli dříve.“*
Když jsem se podíval na vitrínu, kterou měli v plánu otevřít veřejnosti, uviděl jsem na skle slabý, téměř neviditelný otisk. Jako by ho tam někdo tiskl prstem, ale nikdy ho neodtáhl. A pak jsem si uvědomil, že vůně – ta sladce hořká, jako by se v domě pálily staré knihy – je stále tu.
Město se o tom nikdy nemluvilo. Muzejníci mluvili o rekonstrukci, o návratu k původní slávě, ale nikdo nezmiňoval tu ženu v černém. Nikdo neřekl, že když se večer v domě rozsvítí světla sama, není to jen porucha. Je to někdo, kdo tam ještě chodí.
A já teď držím v ruce její papír. A čekám, až se vrátí.