Příběh: Šternberský palác

Když hrabě Šternberk zavřel dveře do své pracovny, v místnosti se rozlil zápach hořícího papíru a něčeho sladkého, jako by se v rohu spálila svíčka a zároveň zralé hrozny.

Na stole ležela otevřená kniha s vytrženými stránkami, inkoust ještě vlhký. Václav Vojtěch se otřel rukou čelo a zíral na prázdné místo, kde před chvílí stál jeho nejvěrnější sekretář, Jan Václav Kratochvíl. Ten se teď kňoural někde v chodbě, že viděl *něco*, co se nemůže vysvětlit. Hraběovi se zvedla srst na krku – Kratochvíl byl muž rozumu, ne pověrčivých pověstí. A přece teď šeptal, že v rozlehlých sálech paláce, kde ještě nebyly dokončeny štuky, *chodí stíny, které neodpovídají světlu svíček*.

„Nesmysl,“ zamumlal hrabě a chytil se za hlavu. Stavba ho vyčerpávala – peníze, spory s umělci, a teď tohle. Ale když se podíval na prázdnou lavici u okna, kde dnes ráno seděl Kratochvíl s perem v ruce, cítíval, jak se mu dech zadrhuje. Na dřevěné podlaze leželo několik vloček, jako by někdo roztrhal list papíru a rozptýlil je prsty. Jenže Kratochvíl psal tužkou, ne inkoustem.

„Pane hraběte!“ ozval se náhle hlas z chodby. „Ten malíř Halwax… říká, že v jeho ateliéru v noci slyšel *hudbu*. Jako by hrála celá kapela, ale nikdo tam nebyl.“

Václav Vojtěch se zvedl a přistoupil k oknu. Měsíc svítil přes Jelení příkop na nedokončené fasády paláce, které se tyčily jako kostra budoucí slávy. Ale v jednom z oken, kde měly být brzy umístěny sochy, se zdálo, že se něco *hýbe*. Stín? Nebo něco mnohem horšího?

„Zavřete dveře,“ přikázal hraběti a sám se chopil svíčky. Když vstoupil do chodby, uviděl Kratochvíla, jak se třese před dveřmi Halwaxova ateliéru. „Tam… tam leží jeho paleta. Čerstvá. Ale nikdo ji nedotkl.“

Vnitřek ateliéru voněl olejem a terpentýnem, ale také něčím kyselým, jako by tu někdo rozlil víno a nechal ho zkysnout. Na paletě, skutečně nedotčené, byly namalovány tváře – ne Halwaxovy, ale *cizích*. Muž s vousy jako u starého kupce a žena s očima, která se zdála pronikat stěnami. A uprostřed, v inkoustu, který hrabě neznal, bylo napsáno jedno slovo:

„POZOR.“

Kratochvíl se pokusil vysvětlit, že to musí být žert nějakého dělníka. Ale hrabě věděl, že žertík by nikdy nepoužil jeho osobní inkoust. A že by nikdo neměl klíč od ateliéru, když všichni ostatní spali.

„Zavřeme palác,“ rozhodl Václav Vojtěch. „Až do dalšího ráno. A vy, pane Kratochvíle, neopustíte moji pracovnu.“

Ale když druhý den přišel mistr Frisoni s štukátory, aby dokončili stropy, zjistili, že v ateliéru už nikdo neleží. Paleta zmizela. A na zdi, kde ji viděli včera, zůstala jen jedna skvrna – jako by někdo namaloval a pak okamžitě smyl barvu prsty.

Od té doby hrabě Šternberk nikdy nespoléhal na štukáře, malíře ani sekretáře, když mu chyběl Kratochvíl. A když v roce 1707 byl palác konečně dokončen, nikdo neodvážil se pracovat v nocích. Dokonce ani umělci, kteří tu později vystavovali své obrazy, nechtěli zůstat sami, když se slunce schovalo za hradby.

Dnes tu visí díla mistrů, jejichž jména zná celá Evropa. Ale někde v hlubinách štuků, mezi zlatými lištami a tajemnými freskami, se ještě v noci slyší tiše *hudba*. A když někdo zapomene zavřít dveře, může se stát, že uvidí stín, který se neohýbá světlu svíček – ale světlu, které nikdo nevidí.