Příběh: Šternberský palác na Malé Straně
„Panna Marie ti to nedá!“
Kostky na stole se třásly, jako by je někdo pod nimi otáčel prsty. Hrabě Jan Kryštof ze Šternberka sevřel dlaně do pěstí, aby se mu nezačaly třást i ty. Před ním ležela smlouva o prodeji posledního pozemku na Malé Straně, který ještě patřil jeho rodu – ten kousek, kde stál dům *Na baště*, prokletý od té doby, co ho v roce 1541 pohltil oheň. A teď, po třech staletích, chtěl nějaký cizí bankéř z Benátek ten pozemek koupit, aby na něm postavili hotel pro cizí turisty.
„Ale to je nemyslitelné!“ vykřikl Jan Kryštof, a jeho hlas se ztratil v hlubokých sklepech paláce, kde se odrážel od vlhkých zdí. „Tady každý kámen pamatuje, co se stalo 2. června! Dům spálil oheň, ale nikdo neumřel – jen proto, že Panna Marie ho ochránila svým obrazem! A teď chcete tu posvátnou půdu prodat za zisk?“
Bankéř se usmál, jako by slyšel něco nesmyslného. „Prokletí? Věřím jen v čísla, pane hraběti. Pozemek je v centru města, a já vám nabídnu dvakrát to, co stojí sousední palác.“
Jan Kryštof se podíval na obraz Panny Marie, který visel nad stolem. Její tvář byla namalovaná s takovou bolestí, že se mu zdálo, jako by ho pozorovala přímo. „Ty víš, že nemůžu,“ šeptl. „Tento dům nikdy nepatřil nám. Patřil *oni*.“
„Kdo?“ zeptal se bankéř, ale hrabě už neodpovídal. Jeho pohled se ztratil v temných koutech sklepa, kde se vlhkost stékala po kamenech jako slzy. Vtom slyšel šepot – ne ze svého ústa, ale z nějakého místa za sebou. *„Neprodávej.“*
Vstal tak rychle, že stolní svíce se převrátila a zapálila papíry. Oheň se šířil jako v roce 1541, ale tentokrát nikdo nevolal hasiče. Jan Kryštof se jen zakryl rukou před plameny a čekal. Když se probral, byl sám. Smlouva ležela popelena, ale na stole zůstala jedna věc: malý olověný křížek, který nikdy předtím neviděl.
Následujícího dne bankéř odešel pryč, a pozemek zůstalo Šternberkům. Ale od té doby se v paláci stalo něco podivného: když bylo ticho, slyšeli lidé šepot žen, které se modlily. A když se někdo pokusil prodat ten dům znovu, vždy se objevoval křížek – tentokrát na prahu domu, nebo v rukou kupujícího.
Dnes už nikdo neví, kdo ten šepot slyšel poprvé. Ale když projdeš Malou Stranu za soumraku, a podíváš se na fasádu Šternberského paláce, uvidíš obraz Panny Marie, která ti jako by přikývla. A když se podíváš blíže, uvidíš křížek – malý, olověný, ležící na kamenech, jako by ho tam někdo právě položil.
Ať už tomu říkáš, jak chceš – někdo nebo něco tu stále hlídá.