Příběh: kaple Altöttinské Matky Boží
Krvavý otisk dlaně na bílé krajce košile pálil jako žhavé uhlí, ale Matěj se nesměl zastavit. Vzduch kolem něj byl těžký vlhkostí a pachem hnijících listů, zatímco mu v uších stále znělo poslední, přetrhnuté zhoubně z hloubky jáchymovských štol. Utíkal cestou k hradu Freudenstein, dýchal krátce a povrchně, a v pravé ruce svíral těžký stříbrný kalich, který mu v zoufalství vyklidil z domova bývalého mistra. Nebyl to jen kov; byla to jeho vstupenka pryč z tohoto bláta, z této beznaděje, která ho léta dusila.
Když před ním vyvstala malá, bílá stavba s oblým vchodem, Matěj ztuhl. Kaple stála jako tichý strážce poutní cesty, její stěny v šeru působily téměř průsvitně. Vrazil dovnitř bez rozmýšlení, hnaný strachem z pronásledování. Práh překročil s prudkým nádehem, a vteřinu poté ho obklopila tíšina tak hluboká, že slyšel vlastní zběsilý tep v spáncích.
Vzduch uvnitř voněl starým dřevem a zbytky vyhaslého vosku. Matěj se opřel o chladnou stěnu a sklouzl k zemi. Nad ním se klenula valená klenba, která v polomraku vypadala jako obrácená lůžka z kamene. Před ním stál dřevěný oltář, jehož řezbné sloupy sahaly vzhůru k nebesům, a v jeho středu, v hlubokém stínu, seděla ona. Černá Madona. Její tvář byla temná, téměř neviditelná, ale oči se zdály pronikat až do nejhlubších vrstev jeho zvrácené duše.
Matěj se podíval na kalich v ruce. Stříbro v tlumeném světle zapálilo studený plamen. Chtěl ho schovat, zakopat do země, zmizet v lese. Jenže v ten moment se stalo něco, co mu zastavilo srdce. Z prázdného prostoru nad oltářem, kde nebyl žádný zdroj světla, začal klesat jediný, úzký paprsek zlatavého jasu. Nebyl to sluneční svit, protože venku vládla šedá mlha. Světlo klesalo pomalu, jako tekutý med, a dopadlo přesně na temnou tvář sošky.
Vteřinu poté uslyšel hlas. Nebylo to slovo, nebyl to zvuk, který by mohl vyvolat člověk. Byl to tichý, hluboký tón, který mu nezněl v uších, ale v kostech. Byl to zvuk připomínající vzdálený zvon, který vteřinu předtím zněl v jeho vlastní hlavě jako rozsudek. Matěj ztuhl. Cítil, jak mu z ruky vypadl kalich. Kov s duněním dopadl na kamennou dlažbu a zvuk se v malé prostorii roznesl jako výstřel.
Když se Matěj pohlédl dolů, viděl, že kalich neleží tam, kam dopadl. Byl položen rovně, s precizností, jakou by ho tam mohl dát jen někdo, kdo v něm hledal řád. Matěj se znovu podíval na Černou Madonu. Paprsek světla byl pryč. V kapli znovu vládla šero a vůně starého dřeva.
Vstal pomalu. Ruka, která byla před chvílí zakrvacená a třesoucí se, byla nyní klidná. Podíval se na své dlaně a zjistil, že krev z nich zmizela, jako by ji někdo setřel neviditelným plátnem. V tu chvíli uvědomil, že už nechce utéct. Ten pocit beznaděje, který ho dopřvedl až k těmto dveřím, byl nahrazen zvláštní, mrazivou jasností.
Nenechal si kalich. Nezalízal ho do země, ani ho neprodal za zlato. Položil ho na oltář k nohám temné postavy a vyšel ven do mlhy, tentokrát s hlavou vzpřímenou, i když věděl, že ho za každou kličkou mohou čekat okovy.
Kdo dnes vstoupí pod klenbu této kaple, uvidí jen tiché sošky světců a dřevěný oltář, který přežil staletí zapomnění. Ale někteří poutníci přiznají, že když v tichu zavřou oči, cítí vzduch vibrovat stejným tónem, který kdysi vytrhl jednoho zbloudilého muže z propasti.