Příběh: Žlutický kancionál

Krev na pergamenu

Když Matěj Plavenský z Plavna rozlomil prsty o ostrý okraj pergamenu, ucítil, jak se mu do dlaně vtiskla vlhkost jako slza. Na listě, který držel, se rozlil červený pruh – ne barvivo, ale něco živého, co se šířilo jako inkoust. *„To není moje krev,“* prohlásil chladně, i když mu srdce bušilo proti žebra. *„A není to ani barva.“*

V dílně Jana Táborského v Klokotské Hoře panovala ticha, přerušovaná jen šustěním per a občasným kašlem Vavřince Bílého, který se skláněl nad notovým záznamem. Ale teď všichni ztichli. Fabián Puléř, malíř, který měl ruce pokryté prachem od stříbra a lapisu, se narovnal a jeho prsty se zadrhly na paletě. *„Pane Matěji, to není možné. Pergamen je čerstvý, ještě nezaschnul.“*

„Ale něco na něm už zaschlo,“ odsekla Markéta, dcera žlutického cechu pivařů, a její hlas zněl jako kladivo na kov. *„Vidíte ty znaky? Ty, které tam nebyly včera.“* Ukázala na iniciálu *M*, která se rozrostla o drobné postavy – muž s pečetí v ruce, žena s dítětem na klíně, a mezi nimi něco, co vypadalo jako otevřená kniha s plameny na stránkách. *„Tyhle tváře jsem nikdy neviděla. A ten muž…“* Zmlkla, protože všichni věděli, o koho šlo. *„Ten muž je mrtvý už dvacet let.“*

Matěj neodpověděl. Vzal si z police další list – tentokrát s vyobrazením sv. Václava, jak klečí před Kristem na kalichu. *„Podívejte se na jeho tvář. Je jako vyřezávaná z ledu.“* A skutečně – světlo, které proudilo úzkým okénkem, odráželo se od pergamenu tak, že se zdálo, jako by se postava pohybovala. *„To není malba. To je… živé.“*

Vavřinec Bílý se podíval na Matějovy ruce. *„Pane, vaše krev se nemíchá s inkoustem. Ale ta na pergamenu…“* Zvedl prst a dotkl se červené skvrny. *„Ta je teplá.“*

Fabián Puléř se náhle zachechtal – tenký, hysterický zvuk, který nikoho neveselil. *„Víte, co to znamená? Že kniha… kniha se píše sama.“* Jeho oči se rozběhly po stránkách, jako by hledal nějaké skryté písmo. *„Tyhle postavy… nejsou jen donátoři. Jsou svědky. A někdo je sem přivolává.“*

Matěj se postavil. *„Kdo?“*

„Nevědím,“ odvětil Puléř, ale jeho hlas zněl jako šustění papíru. *„Ale já vím, kdo by to chtěl.“*

Toho večera, když se všichni rozcházeli, Matěj zůstal sám. Vzal si svíci a přiblížil se k poslední neilustrované stránce – ta, která měla být prázdná. Ale tam, kde mělo být bílé pole, se rozprostírala černá skvrna, jako by někdo pergamen spálil z vnitřku. A uprostřed skvrny se lesklo něco, co vypadalo jako oko.

Následujícího dne byl Matěj Plavenský nalezen mrtvý u zdi žlutického kostela. Na jeho hrudi byla vyryta pečeť – stejná, jakou držel muž z iniciály. Vavřinec Bílý a Fabián Puléř zmizeli beze stopy. A Žlutický kancionál, který měšťané objednali za tolik peněz, aby z něj zpívali, se najednou stal něčím jiným.

Dnes leží v skleněné vitríně, jako by byl mumifikován časem. Ale když se na něj podíváte při západu slunce, když světlo padá přes okno tak, že stíny tančí po pergamenu, uvidíte je tam – ty tváře, které tam neměly být. A jedna z nich vás pozoruje zpátky.

Nikdo neví, kdo je tam maloval. Ale kniha stále čeká, až ji někdo otevře.