Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Hradecká Brána (Opava)
  • Příběh: Hradecká brána (Opava)

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Hradecká brána (Opava)
Smyšlený příběh

Příběh: Hradecká brána (Opava)

Příběh: Hradecká brána (Opava)
❧

Když se Markéta z Ostrožné probudila, věděla, že dnes zemře.

Nevěděla jak, ale věděla to stejně jistě, jako ví člověk, že mu zuby bolí, když se probudí s hlavou v polštáři, který voní po vlhku a starých bylinách. Okno její komůrky v domě pod Hradeckou bránou bylo příliš úzké, aby se do něj vešla postava, ale i tak cítila, jak ji něco pozoruje. Zvonění z kostela svatého Jakuba se ztrácelo v hluku dřevěných kol, které se valily po Ostrožné ulici, ale nad tím vším se tyčilo něco jiného – tiché, jako by se nikdo nebál mluvit nahlas, jen když je brána zavřená.

Markéta se posadila a opřela se o studený kámen zdi. Věděla, že dnes přijdou lidé, kteří ji hledají. Vždycky přicházeli, když se brána otevřela. A vždycky odcházeli s prázdnými rukama a ještě většími otázkami.

---

„Markétko, co ti je?“

Hlas za ní byl tak blízko, že se zdálo, jako by ji někdo dechl do krku. Otočila se pomalu, ale nikdo tam nestál. Jen stín, který se táhl od kamenné věže brány jako černý pruh na bílém plátně. Stín, který se neměl tam být – brána byla zavřená, a přesto se zdálo, že někdo právě vyšel ven.

„Já nic,“ odpověděla a pokusila se zvednout. Noha se jí však podlomila, jako by stála na měkkém písku. Vzpomněla si na minulou noc. Na to, jak se probudila s rukou na kamenném prahu, jako by ji tam někdo položil. A na ten hlas, který šeptal její jméno, když nikdo jiný v domě nebyl.

„Markétko…“

Tentokrát to znělo jako výkřik. Někdo ji chytil za rameno. Otočila se – a uviděla ho.

Člověka v černém plášti, který stál uprostřed prázdné ulice. Plášť mu sahal až k patě, ale pod ním se neviděly žádné boty. Jen prach, který se valil kolem jeho nohou, jako by stál na vodě.

„Ty jsi tu znovu,“ řekla a pokusila se ustoupit, ale zeď jí bránila v útěku.

On se usmál. Nebylo to úsměv, ale spíše protažení rtů, jako by se mu něco uvízlo v ústech. „Ty jsi poslední, kdo mě viděl živého,“ řekl. „Ale ty mě nevidíš mrtvého.“

Markéta zavřela oči. Věděla, co teď přijde. Věděla to, protože to se dělo už třikrát. Každý, kdo se díval přímo na Hradeckou bránu v okamžiku, kdy se otevřela, viděl jeho stín. A každý, kdo se na něj podíval přímo, zemřel do týdne.

A dnes byla na řadě ona.

„Proč?“

Otázka jí unikl z úst, když se otevřely dveře brány. Nikdo ji neotevřel – prostě se otevřely, jako by je někdo tlačil zvenku. A venku stál on. Člověk v černém, který se usmíval.

„Protože jsem tu zůstal,“ řekl. „A brána mě nechce pustit.“

Markéta se podívala na věže. Kamenné tváře, které se dívají na město, jako by čekaly. Jako by něco očekávaly.

„Co chceš?“ zeptala se.

On se naklonil blíž. „Chci, aby někdo řekl mé jméno.“

Markéta pocítila, jak se jí ledový prst dotkl čela. „Jsi mrtvý,“ šeptala. „Nikdo tě nezná.“

„Ani ty?“ zeptal se. „Ani ty nevíš, jak jsem zemřel?“

Vtom se ozval zvuk. Někdo volal její jméno z domu. Matka. Markéta se otočila – a uviděla, jak se brána začíná zavírat. Znovu. Jako vždycky.

Člověk v černém se nehnul. „Zítra,“ řekl. „Zítra přijdeš.“

A pak byl pryč.

Dveře se zavřely, a Markéta zůstala stát uprostřed ulice, která se zdála prázdná, i když věděla, že někde tam je. Někdo, kdo čeká.

Brána byla opět zavřená. Ale v kamenech, které se dotkla, cítila teplo. Jako by někdo dýchal přímo do zdi.

A když se podívala nahoru, uviděla ho. Stín na věži. Ruce, které se dotýkaly kamene, jako by chtěly něco napsat.

Tentokrát to znělo jako varování.

A ona věděla, že zítra přijde.

Protože brána ho nechce pustit. Ale ona ho pustí.

✦
Příběh se váže k památce Hradecká brána (Opava) Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)