Příběh: kostel svatého Mikuláše v Němčicích

Tmavé stíny se táhly po kamenných lících kostela, když se Mikuláš z Němčic zastavil u vchodu. V ruce držel zbytek listu, který mu dnes ráno na hostince podal starý pán s šedivými vousy. *Doporučuje se, pane Mikuláši, abyste si tu zvonku poslechl. Má to něco zvláštního.* Mikuláš se jen zasmál, ale teď, když se díval na vyřezávané klenby a chladný váněk, který foukal mezi kamennými sloupky, cítil, jak se mu v žaludku zvedá něco těžkého. List byl podepsán jen jedním slovem: *Vyznání.*

Větrník v věži zašeptal, jako by se někdo pokoušel mluvit přes staletí. Mikuláš se obrátil k západnímu průčelí, kde kněžiště přistavěné v roce, kdy jeho dědeček ještě žil, zdílo do nebe. Věděl, že tam uvnitř visí dva zvony – jeden z roku, kdy jeho otec ještě plul po Dunaji, druhý z doby, kdy jeho matka porodila jeho bratra a ten zemřel hned po křtu. *Dva zvony, dva hříchy,* pomyslel si. A třetí, nový, byl tam jen proto, aby je přikryl.

Náhle se dveře otevřely a vnikl do kostela muž v černém plášti, který se zastavil u oltáře. Mikuláš poznal jeho záda – byl to farář z nedalekého Mikulova, který ho dříve varoval před tím, co se děje v Němčicích. *Můžete se vyznat, pane Mikuláši, než to přejde na vaše děti.* Ale Mikuláš nikomu nic neřekl. Nikomu.

Teď, když se ocitl uvnitř, cítil, jak se vzduch stává těžkým, jako by byl nasycen prachem a zapomenutými modlitbami. Zvonění z věže se změnilo – nebylo to už jen šumění větru, ale něco jako dech, který se táhl mezi kamennými stěnami. Mikuláš se podíval nahoru a uviděl, jak se nad hlavním oltářem rozplynula stínová linie. Světlo, které tam nebylo.

*To nemůže být,* myslel si, ale jeho nohy ho nesly k oltáři, kde visel obraz svatého Mikuláše. Kopie, jak mu řekli, ale kopie něčeho, co už dávno zemřelo. Jeho ruce se dotkly plátna a náhle cítil, jak se mu na prstech objevují jizvy – staré, zapomenuté, které tam neměl. *Co to je?* Za ním se ozvalo šustění pláště a farář řekl: *Víte, co je to vyznání, pane Mikuláši? To je okamžik, kdy se člověk dívá do zrcadla a vidí tam nejen sebe, ale i to, co zabil.*

Mikuláš se otočil. Farář stál uprostřed kostela, ale jeho tvář byla zakrytá stínem. *Vy jste to vyznal včera na hostinci,* řekl farář tiše. *A teď se chystáte to skrýt.* Mikuláš cítil, jak se mu ztrácí dech. *Kdo jste?* Ale farář už mluvil o něčem jiném. *Zvony se zvoní pro hříšníky, pane Mikuláši. A ty dva tam nahoře volají po tom, co jste udělal.*

Náhle se ozval zvuk – ne z věže, ale z něčeho hlubšího, jako by z kamene samotného. Mikuláš pocítil, jak se mu země pod nohama rozplyne. *To není náhoda,* myslel si. *To je to, co jsem zabil.* A pak už nic nevěděl.

Když ho našli ráno, ležel před oltářem, obklopený prachem a starými listy z knih, které nikdy neměl číst. V ruce držel zbytek listu – ten, který ho sem přivedl. A nad ním visel obraz svatého Mikuláše, jehož tvář se zdála být namalována ne z plátna, ale z něčeho živého, jako by se dýchala.

Dnes, když do Němčic přijede někdo, kdo se cítí ztracen, nebo kdo má něco na svědomí, někdo se ho zeptá: *Co to je za kostel?* A oni mu řeknou jen jedno: *Pojďte sem, když se vám zvedne dech a nemůžete dál. Zvony tu neoznámí jen čas. Označí také to, co jste zapomněli.*