Příběh: Kolovratský palác
„Pánové, tohle není práce ďábla, ale jeho učedníka.“
Jan Nepomuk Kolovrat, hrabě z Libštejna, stál v temném koutě knihovny a držel v ruce pergamen, který mu právě podal mladý notář s třesoucími se ručičkami. List papíru voněl starou koženkou a něčím sladce hnilým, jako by ho někdo dlouho nosil v kapse. *„To je nemožné,“* zamumlal, ale hlas mu zněl cizí, jako by mluvil z úst někoho jiného. *„Tady… tady je datum, které ještě nebylo napsáno.“*
Na stole před ním ležela mapa Prahy, ale ne taková, jakou znali. Město bylo nakresleno jako by ho viděl z výšky, z nějakého místa, kde ještě nebyla postavena ani věž sv. Víta ve své dnešní podobě. A na okraji, tam, kde se Malá Strana stáčela k řece, byl nakreslen dům – ne, ne dům, ale *palác*, jaký ještě nikdo neviděl. *„To je moje budova,“* šeptal Kolovrat, *„ale ještě neexistuje.“*
Vtom se dveře knihovny prudce otevřely. *„Vaše Excelence!“*, vykřikl pokojský a padl na kolena. *„V paláci… v novém křídle… tam, kde ještě nikdo nebyl, leží mrtvý.“* Hrabě cítil, jak se mu ledem dotýká záda. *„Kdo to je?“*
„Nevíme. Oblečený jako pán, ale bez jména. A v ruce drží klíč.“
---
Toho večera se na Malé Straně šířily zvěsti rychleji než oheň. *„Viděli jste ho?“* šeptali si řemeslníci u pivních stolků. *„Ten, kdo přišel z budoucnosti.“* Žádný z nich neznal jeho jméno – jen to, že se ozval v okamžiku, kdy mistr Santini začal kovat první plány na Kolovratský palác. *„Přišel jako stín,“* vyprávěl starý kameník, který mu pomáhal s základy, *„a ptal se na věci, které ještě nebyly postaveny. Když jsme mu řekli, že to nemůže být, usmál se… a zmizel.“*
Teprve o týden později našli jeho tělo. Leželo v podzemí, tam, kde ještě nebyly vykopány sklepy. Bylo oblečeno do šatů, jaké nosili až za sto let, a v ruce drželo klíč, který se pasoval k dveřím, jež ještě nebyly vyrobeny. *„To není člověk,“* řekl lékař, když mu prohlédl rány na hrudi. *„To je něco, co sem nepatří.“*
Dnes, když procházíš Nerudovou ulicí a zastavíš se před fasádou Kolovratského paláce, můžeš si myslet, že vidíš jen sochy a zlaté ornamenty. Ale pokud se zastavíš u okna v prvním patře a vhledíš se dovnitř, tam, kde světlo padající z ulice vytváří na zdi stín, který se nikdy nemění, tak si uvědom, že někde v těchto zdích ještě dýchá tajemství.
A klíč, který nikdo nikdy nenašel, čeká.