Příběh: Krásný Jez
Když se voda z potoka začala číst sama.
Mistr Hanuš z Milešova stál u břehu Havraního potoka a držel v ruce mokré, vybledlé listy, které mu přinesl jeho syn Jindřich. „Tyto jsem našel za mlýnem, tatínku, a když jsem je rozložil na kameny, začaly se hýbat.“ Voda, která mu stékala po zápěstích, voněla po vlhké trávě a něčím jiným – jako by se v ní schovával prach z minulých let. Hanuš se naklonil, až mu almosty šaty kapaly do kaluží, a přiložil ucho k hladině. Potok šeptal, ale ne slova. Šeptal *jméno*.
„To není možné,“ zamumlal, i když věděl, že lže. Vodu nemohou číst listy. Vodu čtou jen ti, kdo ji už jednou viděli mrtvou.
Na druhém břehu, mezi porosty olšin, stála stará lípa, jejíž kořeny se vinuly až ke starému kamennému mostu. Pod ní ležela hromada kamenů, které zde místní shromažďovali po staletí – každý s jménem nebo příběhem. Ale teď tam chyběl jeden kámen. Ten s rytinou meče a datem *1642*. Hanuš věděl, že tam byl včera. Věděl to, protože ho tam vždycky klidil, když přicházel napájet koně u potoka.
„Kdo by ho mohl vzít?“ ptal se Jindřich, ale jeho otce to ani nenapadlo. Vzal syna za ruku a vedl ho k mostu, kde se voda vlila do Teplé jako černá žíla do těla země. „Poslyš,“ řekl tiše. „Ten kámen nechal zde pan Heřman z Bečova. Byl to jeho strýc, který padl v bitvě u Javorné. A na tom kameni bylo napsáno, že kdo ho vezme, musí vrátit to, co mu bylo ukradeno.“
Jindřich se zasmál. „Co by mu mohli ukrást? Je to jen kámen.“
Ale Hanuš už se díval na vodu, která se teď zdála tmavší, jako by se v ní něco potopilo. „Něco, co nemá jméno,“ odvětil. „A teď ho hledá.“
---
Ve vesnici se toho dne šířily zvěsti jako oheň. Že se v potoce objevily světélka. Že starý mlýnář viděl postavu v šedém plášti, jak stojí u mlýnského kola a čeká. Že děti, které se přiblížily k mostu, najednou nemohly mluvit – jen se dívají na vodu a třesou se. Matka Jindřichova, Alžběta, zavřela dveře domu a zapálila svíce. „Neposílej ho tam,“ varovala, ale Hanuš už byl pryč.
Nalezl ho až za soumraku, jak klečí u břehu a drží v ruce meč. Staré, zrezivělé, s nápisem *Pro ty, kdo zapomínají*. „To není tvůj,“ řekl Hanuš, i když věděl, že lže. Meč patřil Heřmanovi z Bečova. A Heřman byl mrtvý od roku 1642.
„Vrátil jsem to, co mi bylo ukradeno,“ odvětil muž v šedém. Jeho hlas zněl jako echo z hlubin. „Ale ty mi teď něco dáš.“
Hanuš se nepohnul. Věděl, že mu ten muž neublíží. Věděl, že mu jen vyžaduje, co je nejhorší: *paměť*. „Co chceš?“ zeptal se.
„Chci, aby ses vzpomněl, jak to bylo,“ řekl muž a podal mu ruku. „A pak mi řekneš, kde je ten, kdo mi to vzal.“
Hanuš se podíval na vodu. Potok už nešeptal. Potok *volal*.
Ráno byl Hanuš nalezen u břehu, s mečem v ruce a úsměvem na rtech. Na kameni, který tam dříve chyběl, byla nová rytina: *1642–?*. A pod ní slova, která nikdo neuměl přečíst.
Ve vesnici se říkalo, že když přijdete za soumraku a postavíte se na most, uslyšíte potok šeptat jméno. A pokud se odvážíte naklonit se níže, uvidíte muže v šedém, jak čeká, až mu někdo vrátí to, co mu bylo ukradeno před čtyřmi sty lety.
Ale nikdo se neodváží. Protože voda v Havraním potoku už nikdy nevoní jen vlhkostí. Voní železem. A krev se nevyprává.