Příběh: Místodržitelský palác

„Poslyšte, pane starosta, já jsem tu noc viděl!“

Hlas zněl jako praskající suché listí, když ho vtrhl do místnosti, kde seděli u stolu s rozloženými mapami a svazky dekretů. Vzduch byl těžký od vůně svíček, prachu a něčeho sladce hnilobného, jako by se v koutě schovávaly staré pergameny. Starosta Jan Nepomuk Černohorský zvedl hlavu, prsty mu zamrzly nad papírem. *„Kdo to je?“* ptal se sám sebe, ale hlas už pokračoval, chraplavý a neklidný jako noční vítr mezi hroby.

„Viděl jsem ho u okna v patře – ten muž, který tam nebyl!“ Mladý úředník Václav Kovář, jenž přinesl zprávu o nové dani, se napřímil, tváře mu planuly. *„Panové, já jsem tam byl, v knihovně, a najednou… tam stál u parapetu, oblečený v černém, s rukavicemi až po lokty. Ale nikdo jiný ho neviděl!“*

V místnosti zavládlo ticho, přerušované jen šustěním per na papíře. Knihovník Matěj Šimon, starý muž s rukama pokrytými jizvami od inkoustu, zvedl oči od svazku, který držel. *„Cože jste viděl, synu?“*

„Nevím… ale jeho stín padal na stěnu jako zhasínající svíčka. A pak zmizel. Jako by ho pohltla zeď.“ Václav se opřel o stůl, prsty mu třásly. *„A ještě něco – v té chvíli se okno samo zavřelo. Bez větru. Bez doteku.“*

Starosta se zamyslel. *„To je nemožné. Okna v tomto paláci se otevírají a zavírají mechanizmem, nikoli rukou.“*

„A přece se zavřelo!“ Václavův hlas se zdvihl. *„Já tam byl, já to viděl!“*

V tom okamžiku se dveře knihovny srazily o zeď, jako by je někdo prudce zatlačil zvenku. Všichni se obrátili – a uviděli, jak se na prahu objevuje postava v černém plášti, rukavice mu zakrývaly až nad zápěstí. Na tváři mu nebylo nic než bledá, jako vyřezávaná maska. *„Panové…“* zašeptal hlasem, který znali, ale neuměli přiřadit k žádnému z nich. *„Jste pozdě.“*

Potom se rozplynul ve stěně, jako by ho nikdy nebylo.

Václav Kovář nikdy více nepromluvil. Druhý den ráno ho našli mrtvého u knihovního stolu, tváře bledší než včerejší vosk. V ruce držel polámaný svíček, jako by se snažil něco osvětlit. A na stěně nad jeho hlavou zůstala stopa – tmavší skvrna, která vypadala jako stín člověka, jenž stál u okna a díval se ven.

Několik dní poté byl palác uzavřen. Knihovník Matěj Šimon, který byl posledním, kdo s ním mluvil, zmizel beze stopy. A když se roku 1736 začaly práce na nové barokní fasádě, zedníci náhle odmítli pokračovat. *„Tam je něco, co nás pozoruje,“*, šeptali si v noci, když si mysleli, že je nikdo neslyší.

Dnes, když procházíte Místodržitelským palácem, možná si povšimnete něčeho podivného. Například toho, že v prvním patře, tam kde byla kdysi knihovna augustiniánů, se okna samovolně otvírají, i když venku fouká klid. Nebo že v noci, když je palác prázdný, se zdá, že někdo chodí po chodbách a šeptá si sám sobě.

A pokud se v noci, při měsíčním světle, podíváte na fasádu od vnitřního nádvoří, uvidíte ho. Muže v černém, který stojí u okna a pozoruje vás zpět.