Příběh: Na Hrázi a Příkop
Když se na Hrázi rozlomilo ticho
Vůně čerstvě vytesaného dřeva se vmísila do vlhkého prachu, který se vznášel nad hrází vyschlého rybníka. Mistr Ondřej, tvář zčernalá od sazí a potu, si otřel čelo rukávem a pozoroval, jak jeho pomocník, malý Jarek, drží v ruce rozbitou dřevěnou misku. „To není dřevo z našeho lesa,“ zamumlal chlapec, otočil ji a ukázal na hluboké, jako by je tam někdo vyrypl nožem. „A ani nejsou to rýhy od pilky. To vypadá, jako by se to… roztrhalo.“
Ondřej se naklonil, aby lépe viděl. Na okraji misky, tam kde se dřevo rozlomilo, byly stopy, jako by je tam zanechal někdo s prsty jako z oceli. „Nebyl tu žádný pes,“ řekl Jarek, „ani žádný vlk. Jenom ticho.“ A pak přišel ten zvuk – ne zvenčí, ale z hlubin dřeva samotného. Jako by něco uvnitř misky zaklepalo, jako by se tam něco probouzelo.
V tu chvíli se Ondřejovi zmocnil děs. Věděl, že tato miska neměla nic společného s jeho zakázkou – stavbou nových domů na Hrázi. Před týdnem tu stála jen hlína a staré hrázové zbytky, a najednou, když začali kopat základy, našli v zemi další takovéto předměty: rozbité šperky, kousky látky s vyšívanými znaky, které se rozpadly v dotyku. A včera večer, když se Ondřej vrátil domů, našel na prahu své chalupy malou dřevěnou figurku – muže s mečem, který držel v ruce něco, co vypadalo jako… klíč.
„Ty klíče neodemykají žádná dveře, která tu jsou,“ řekl starosta Zábrdovic, když mu Ondřej ukázal nález. „Ale ty předměty… ty jsou starší než naše paměť. Starší než cokoliv, co jsme kdy tu viděli.“ A pak přišla ta noc, kdy se na Hrázi objevily stíny. Ne lidské, ne zvířecí – jako by se vzduch nad hrází náhle stmelil a z něj vykoukly ruce, které se snažily něco uchopit. Něco, co jim unikl.
Jarek, který toho večera spal v Ondřejově stájce, probudil koně tak hlasitým křikem, že se celá čtvrť probudila. „Tam dole, u staré Ponávky, někdo kopá!“ vykřikl. „Ale není tam žádná jáma. Jenom… jako by se země sama otevírala.“ A když se Ondřej a další muži s pochodněmi spěchali k řečišti, našli jen vlhkou hlínu a jediný stopu – otisk bose nohy, který se rozpadl, jakmile se k němu přiblížili.
Následujícího dne zmizel Jarek. Ondřej ho hledal tři dny, ale nikdo neviděl, jak by ho unášeli. Jenom stará paní z Kožené, která prodávala bylinky na trhu, mu řekla: „Viděla jsem ho včera večer. Šel k tomu starému hostinci u Příkopu, kde dříve stál mlýn. Ale když jsem se ho chtěla zeptat, co tam dělá, byl pryč. A za ním nezbyla žádná stopa.“
Ondřej nikdy nezjistil, co se stalo s chlapcem. Ale od té doby, když přichází tma a vítr fouká z jihu, slyší se na Hrázi zvuky, které nepatří do tohoto světa: skřípění dřeva, které se lomí samo, šepot, který se rozpadá v ústech, a občas – když se někdo zdrží příliš dlouho u toho místa, kde dříve tekla Ponávka – pocit, že něco nebo někdo čeká, až se vrátí.
A tak tu stojí domy, postavené na základech, které nikdo nechápal. A někdy, když přejdeš ulicí Milady Horákové a zastavíš se u toho rohu, kde dříve stál mlýn, můžeš pocítit, jak se vzduch chvěje. Jako by tam ještě někdo byl. A jako by čekal, až ho někdo najde.