Příběh: Petrášův palác
Když jsem poprvé slyšel, jak v Petrášově paláci zpívají ženy, které tam nikdo neviděl, byl jsem přesvědčen, že se mi to jenom zdá.
Ale vůně starých knih, která se vynořila z temných koutů schodiště, byla příliš ostrá, příliš *živá*, než aby to bylo jenom moje vyčerpání po cestě z Prahy. Seděl jsem na posledním schodě, zatímco nad mnou, v patře, kde kdysi sídlila *Společnost neznámých učenců*, se ozývaly ženské hlasy v nějakém starém, zapomenutém jazyce. Jako by se tam scházely duše, které nikdy neodcházely.
„Ty jsi to slyšel?“ zeptal se mě Jan Šimek, místní knihtiskař, který mě měl provázet. Jeho prsty se na okraji schodu zvedly, ale neodvážil se jich posunout výš. „To je jenom větrák v komínech,“ zamumlal, ale jeho oči se dívaly jinam – k oknu, kde se zdálo, že se za mřížemi vynořuje stín ženy v bílém šatu, který se pomalu otáčí.
„Kdo to byl ten Petráš?“ zeptal jsem se ho, protože jsem věděl, že za každou takovou záhadou stojí člověk. „Nejenom nějaký bohatý voják, ale někdo, kdo tu nechal něco, co se nedá vysvětlit.“
Šimek se usmál, ale bez radosti. „Byla to vdova. Anna Marie Petrášová. Když sem přišla, bylo to jako by sem přinesla neviditelnou stěnu mezi světem živých a mrtvých. Říkali, že když se modlila u oltáře v kapli, který tu byl – dokud ho nevybourali – viděla něco, co ji pronásledovalo až do smrti. Ale ona sama nikdy neřekla, co to bylo.“
Vtom se zase ozval zpěv. Tentokrát jasněji. Jako by se někdo přiblížil. Šimek náhle vstal a uchopil mě za ruku. „Pojď. Musíš vidět její pokoj.“
Vedl mě do prvního patra, kde dnes jsou kanceláře, ale kde kdysi byla *piana nobile* – sál, kde se scházeli učenci a kde, jak se tradovalo, Petrášová uspořádala večírky, na kterých hosté mluvili o věcech, které ani nedovedli vyslovit. Dveře byly zamčené, ale Šimek měl klíč. Když je otevřel, uvnitř bylo jako by čas zastavil. Vzduch voněl prachem a něčím sladkým, jako by tu nedávno stál koš s čerstvými jablky.
„Tady,“ šeptl. Ukázal na místo u okna, kde stál malý stůl s vybledlou tapetou. „Tady stála ona. A tady –“ jeho prst se zastavil nad skvrnou na podlaze, jako by se bál dotknout toho, co tam bylo, „– tady spadla.“
„Cože?“
„Nikdo neví proč. Jednoho dne, když byla sama, prostě upadla. Lidé říkali, že ji něco zvedlo a pak pustilo. Že to byla její vlastní vina, protože věděla, že tady něco není v pořádku. Ale ona byla silná žena. Nikdy by se nedala takhle přemoci.“
Zpěv se náhle ztišil, jako by někdo přikryl hlasy rukou. Vtom jsem uviděl na stěně za Šimkovým zády něco, co tam předtím nebylo: stín ženy, jak se pomalu otáčí a pozoruje nás. Nebo možná pozorovala *ji* – Petrášovou, která leží na podlaze, s očima otevřenýma do něčeho, co nikdo jiný nevidí.
„Co se stalo s tím oltářem?“ zeptal jsem se najednou. „Ten, který vybourali.“
Šimek se otočil, ale jeho tvář byla bledá. „Byla tam malba. Anděl, který drží něco, co vypadá jako klíč. Ale když ho vytrhli ze zdi, malba se rozpadla. A od té doby –“ jeho hlas se ztratil.
Vtom se dveře za námi samy zavřely. A zpěv se vrátil, tentokrát ještě blíž. Jako by nás pozval dovnitř.
„Musíme odejít,“ řekl Šimek, ale jeho hlas zněl cizí, jako by ho někdo nahrazoval. „Teď.“
Když jsme se dostali ven, na schodiště, bylo tam prázdno. Ale na posledním schodě, kde jsem předtím seděl, ležela malá, kovová klíčenka. Taková, jaké se používaly v osmnáctém století. A v ní byl klíč.
Neodvážil jsem se ho vzít. Ale když jsem se ohlédl, viděl jsem na okně v patře stín ženy, která mi mávala, aby jsem šel zpátky.
Petrášův palác čeká. A něco v něm stále hledá toho, kdo by mu rozuměl.