Příběh: Skleněný palác

„Paní Klára si nikdy nevzala klíče.“

Tento úterý ráno ležela na podlaze skleněné haly, obklopená rozbitými skleněnými květy z lodžie, a její dlaně držely ještě teplou šálku kávy, která se rozlila po bílých dlaždicích. Okna nad ní odrážela modré nebe, ale světlo tam bylo jako za mlhou – rozmazané, jako by někdo přetáhl přes celý palác průsvitný závoj. Vzadu, u vstupu do schodiště, stál paní Klárový soused, starý knihkupec Jindřich Vávra, a otíral si brýle o kabát. „To už je třetí rok, co to dělá,“ pronesl, aniž by se podíval na její tělo. „Vždycky na jaře. Vždycky tady.“

Byla to jen další z řady událostí, které nikdo neuměl vysvětlit. Již od roku 1937, kdy se do Skleněného paláce nastěhovala první vlna nájemníků, se mezi nimi šířily pověsti o paní Kláře Novotné, která bydlela v bytě č. 12, na prvním patře. Nikdo ji nikdy neviděl vstupovat ani vystupovat. Klíče od bytu visely v recepci, ale nikdo je nikdy nevybral. Byty vedle byly vždycky pronajaty, ale ten její zůstal prázdný – a přesto se v něm něco dělo.

„Poslední dobou slyším, jak tam někdo hraje na klavír,“ přiznal Vávra, když se nad ním sklonil policista. „Ale dveře jsou zamčené. A okna jsou zavřená. Přesto tam zní melodie, jako by hrala sama stěna.“

Paní Klára zemřela v roce 1936, ještě před dokončením paláce. Byla to mladá žena, která pracovala jako sekretářka v Zemské bance, a její rodina ji pohřbila na Olšanských hřbitovech. Nicméně, jakmile se Skleněný palác stal jejím „domovem“, začaly se dělat věci, které nedávaly smysl. Například tenkrát, když se v roce 1938 do bytu č. 11 nastěhoval mladý lékař Karel Šimek, našel na svém prahu koš s čerstvě vypraným prádlem – a nikdo z sousedů ho neuměl připisovat. „Bylo to jako by tam někdo žil,“ říkal později. „Ale dveře byly zamčené. A klíče měl já.“

Nejhorší bylo v zimě. Když napadl sníh, někdo vždycky vyčistil chodník před bytem č. 12. Nebylo tam žádné stopa, žádné náznaky, kdo to udělal. A když se na jaře oteplilo, na parapetu lodžie vždycky stály květy – fialky, které nikdo nepěstoval, protože v bytě nebyl žádný květináč.

„To je jako by tam byla nějaká síla, která nechce, aby byl ten byt prázdný,“ zamyslel se Vávra a podíval se na rozbitou skleněnou vázu u nohou paní Kláry. „Ale proč? Co tam vlastně je?“

Policie přišla a odešla. Lékař prohlédl tělo a potvrdil, že paní Klára zemřela na infarkt – ale jak se tam dostala? Byla oblečena do šatů, které nosila ještě před svou smrtí. A na nohou měla boty, které nikdy neopínala.

„Myslím, že to není důležité, co tam je,“ řekl Vávra, když se odchýlil od těla. „Důležité je, že tam něco je. A že nás to pozoruje.“

---

Dnes už Skleněný palác stojí jako památka, jeho lodžie odrážejí slunce, a v přízemí se konají svatební obřady. Ale někdy, když projdeš halou, kde se dříve rozlila paní Klárovy káva, cítíš vůni starých květů a tiše znějící klavír. A pokud se podíváš nahoru, na první patro, tam kde byl byt č. 12, uvidíš, že okno je zavřené – i když venku svítí slunce.

A někdo tam stále čeká.