Příběh: Windischgrätzovský palác
Když se na schodech Windischgrätzovského paláce zjevila postava v šedém plášti bez tváře, nikdo ji neviděl podruhé.
Královská komorníčka Alžběta z Valdštejna držela v rukou svíčku, jejíž plamen se třepotal jako opilec v zimním větru, který se vlil skrze neuzavřené okno do temných schodišťových koutů. Pod jejími prsty se papír listu rozpadával na prach, ačkoli ho ani nedotkla. *„Nepřišel jsem, abych ti něco řekl, ale abych ti ukázal,“* psalo tam, a pod tím byla jen jediná stopa: otisk prstu, který byl příliš velký, než aby patřil člověku.
„Pánové!“ vykřikla, ale její hlas se ztratil v hluku kroků, které nikdo neslyšel. Na prvním patře se dveře do salónu otevřely samy od sebe, a když do nich Alžběta vstoupila, uvnitř našla jen prázdné křeslo u okna, na němž ležela černá ruka v rukavici z hedvábí. *„Proč mě necháváte hledat, když už víte, že jsem tady?“*
Následujícího dne byl v paláci nalezen mrtvý komorník Jan Černohorský, který se předtím pokusil upálit v komíně. Na jeho těle nebyly žádné popáleniny, jen na hrudi mu někdo vyryl nápis: *„Nezapomeň na to, co jsi viděl.“* Alžběta se pokusila varovat arcibiskupa, ale ten ji poslal pryč s tím, že *„ženy mají být v klášteře, ne mezi tajemstvími, která nejsou pro ně.“*
Dva týdny poté, co se poprvé objevila, se postava v šedém plášti zjevila opět — tentokrát před zrcadlem ve Velkém salónu. Alžběta stála před ním s dýkou v ruce, ale když se podívala, zrcadlo bylo čisté. *„Ty mě vidíš, ale já ne vidím tebe,“*, zněl hlas z prázdna. *„Protože ty víš, co já ne.“*
Palácový zahradník Matěj Šváb se později přiznal, že v noci slyšel někoho chodit po zadní zahradě, i když nikdo tam nebyl. *„Bylo to jako by šel člověk, ale jeho kroky neodpovídaly tělu,“*, šeptal, když mu Alžběta ukázala otisky bot, které se objevily na prachu, ačkoli nikdo v nich nechodil.
V roce 1726 byl palác uzavřen na měsíc, dokud arcibiskup nedal nařídit, aby byl vykouřen a vysvěcen. Ale když se dveře opět otevřely, na schodech ležela jedna černá ruka v hedvábné rukavici — a na zdi nad ní se objevila nová kresba: žena s prázdnou tváří, která držela svíčku.
Alžběta z Valdštejna zmizela bez stopy. Někteří říkají, že ji našli mrtvou v lese u Karlštejna, jiní, že odjela do kláštera. Ale v paláci zůstala vůně hořlavého vosku a někdy, když je noc klidná a vítr fouká z jihu, slyší se kroky na schodech, které nikdo nevidí — a na okenních parapetech leží černé rukavice, jako by je někdo zapomněl.
Dnes stojí Windischgrätzovský palác klidně mezi ostatními budovami, jeho fasáda zářivá jako slib, že tajemství jsou jen pro ty, kteří se nebojí vstoupit do tmavých schodišťových koutů a podívat se do zrcadla, které jim možná ukáže něco víc než jejich vlastní odraz.