Příběh: brána Matky Boží v Jihlavě
Když se na ni podíval, věž už tam nebyla.
Dobrý Boží den, pane radní, ale ta věž—co se s ní stalo? Od rána tam stála, jako vždycky, jenže teď… jenom prázdný oblouk, jako by ji někdo vyříznul nožem z nebe. A ty kameny—leží rozházené po chodbě, jako by je někdo vyhodil z výšky. Já jsem tam byl včera večer, ještě před zavřením, a všechno bylo v pořádku. Ale teď… teď tu voní po prachu a něčem ještě horším—jako by se vzduch zkysal.
Radní Jan z Hradce si otřel pot ze čela a pohlédl na svého pomocníka, Marka z Kojetína, který držel v ruce roztrhaný kus plátna s vyšívaným znakem jihlavského cechu. *To není možné,* pomyslel si. *To nemůže být.* Ale věž skutečně chyběla. A v okně, kde se obvykle houpaly hodinové ručičky, se teď jenom otáčel prázdný vzduch.
„Pane, tohle není žádný žert,“ zašeptal Marek a ukázal na zem. Mezi rozbitými dlaždicemi ležela malá, kovová schránka. Na víku byl vyryty nápis: *„Pro toho, kdo najde, co ztratil.“* Radní ji zvedl—byla lehká, jako by uvnitř nebylo nic. Ale když ji otevřel, uvnitř našel jenom jedinou vlasovou špičku, bílou jako měsíční paprsek.
„To není lidské,“ prohlásil Marek a pokusil se ji vzít. Radní ho však zastavil. „Nech to být. Některé věci je lepší nechat spát.“
Ano, některé věci. Například to, že v té schránce nebyla žádná vlasová špička. Byla to *vlákno pavučiny*, tak jemné, že ho ani nedokázali úplně pochopit. A že na zdi, kam padl její stín, zůstala stopa—jako by něco nebo někdo minulou noc stálo přesně tam, kde dnes chybí věž.
Radní Jan z Hradce nikdy nesdělil, co se tam toho dne stalo. Ale od té chvíle začali lidé v Jihlavě vyprávět o tom, že když se na bránu Matky Boží podíváte za úplňku, uvidíte v horním patře něco, co tam nemá být. Stín, který se hýbe sám. Nebo světlo, které se rozsvítí, když nikdo není v okolí.
A když se tam v roce 1995 věž začala sklánět, jako by ji někdo tlačil ze strany, nikdo neřekl, že by to mohla být ta sama věc, která se vrátila. Jenomže tentokrát už nebyla prázdná. Tentokrát nesla na sobě něco, co se nikdy nedalo vysvětlit.
Dnes tam stojí, jako by čekala. A když se někdo blíží, hodiny na ní začnou tikat samy.