Příběh: Újezdská brána
Krev na prahu
Když se Markvart z Újezdské ulice pokusil vtáhnout do brány osla s plným vozem piva, zjistil, že jeden ze tří oblouků je zamčený. Železná pouta, zakalená rzí, visela na kamenném prahu jako zbytek něčeho, co už dávno nemělo smysl. *„Cože to za blábolení, Jindřichu?“*, zařval na strážce, který mu mával rukou, aby se vrátil. *„Brány jsou otevřené!“*
Jindřich však jen stál, tváří k zdi, a jeho dlaně se třásly. *„Ne pro tebe, pane Markvarte. Pro něj.“* Ukázal prstem k dolnímu průchodu, kde se ve stínu pod obloukem zdálo, že se něco hýbe. *„Viděl jsem ho včera večer. Stál tam jako socha a díval se na mě.“*
Markvart se usmál. *„Jsi unavený, chlapče. Víno ti zamračilo rozum.“* Ale když se ohlédl, uviděl na dlažbě před bránou čerstvé stopy – ne od bot, nýbrž od něčeho, co nemělo paty. *„Jindřišku, co to bylo?“*
Strážce se nepohnul. *„Nevím. Ale když jsem se pokusil zavřít bránu, klíč se mi v ruce rozpadl na prášek.“*
---
Téhož dne, když se za soumraku procházel po Újezdě kněz Václav z Vyšehradu, slyšel ze dálky zvuk, který ho zaledověl. Nebylo to kopyto, nebylo to koňské krokytání – bylo to, jako by se něco táhlo po kamenech, jako by se brána sama otevřela a něco z ní vycházelo. *„Pánbuže…“* zašeptal, když uviděl postavu v černém plášti, která se pohybovala proti větru, aniž by se její roucho hýbalo. *„Kdo jsi?“*
Postava se otočila. *„Jsem ten, kdo čeká.“* A pak se rozplynula v páře, který vycházel z kamene, jako by brána sama dýchala.
Ráno byl Jindřich nalezen mrtvý u zdi, tváří dolů, s ústy plnými prachu. Na jeho hrudi byla vyryta jediná slova: *„Nezavírej.“* Markvart, který se pokusil bránu zavřít, aby se vyhnul dalšímu strachu, našel své ruce pokryté červenými skvrnami, jako by ho něco kouslo. *„To není lidské,“*, šeptal si, když se díval na stopy u brány – tentokrát byly hlubší, jako by je zanechal někdo, kdo neměl tělo, ale jen stín.
A když se později vrátil kněz Václav, aby se pomodlil za duši mrtvého strážce, našel na prahu brány malý železný klíč. *„Ten jsem nikdy neviděl,“*, prohlásil. *„Ale brána se otevřela sama.“*
Dnes, kdy brána zmizela pod domy Malé Strany a její stopy jsou jen v suterénech, někdy v noci slyší obyvatelé šepot u zdi. *„Nezavírej.“* A když se podívají, uvidí na kamenech čerstvé stopy – jako by něco stále čekalo, až se brána znovu otevře.