Příběh: Kamenického stezka
Když se na ni podíval, byla pryč.
Kámen ležel na okraji stezky jako rozbitá koruna, pokrytý mechem, který voněl po vlhkých listí a starých kořenech. Matěj Vávra, lesmistr z Bítouchova, si ho ani nevšiml, dokud ho nezasunul prst do jedné z malých dírek v bílém sloupku – ty, které vypadaly jako oči. Tehdy ucítil, jak se mu pod prsty zdálo, že kámen *dýchá*. Chladný, jako by mu něco šeptalo přímo do dlaně.
„Co to čert povídá?“ zasyčel a odtrhl prst. Ale sloupky tu stály od podzimu, od té doby, co se tu scházeli ti odvážní – turisté, kteří se na okraj války nechtěli dívat z bezpečí domova, nýbrž z výšky. Jako by chtěli říct: *Tady je naše pravda.* A Matěj byl jedním z nich, i když to nikomu neřekl. Teprve teď si uvědomil, že na stezce chybí jedna věc – ta, která by mu mohla vše vysvětlit.
Včera večer, když se vracel z Medence, slyšel křik. Ne jako zvíře, nýbrž jako člověk, který se topí ve vlastním dechu. Přišel sem, k rozcestí Morava, kde se stezka rozpadá na žlutou a modrou. A tam ji našel – Annu Perettovou, dceru toho italského dělníka, který kdysi vykopával tunely pro železnici. Ležela u *Moravské Jiřičky*, tváří k zemi, a v ruce držela kámen takový, jaký ležel teď na stezce. Jenže ten její byl teplý. Jako by ho někdo právě vyndal z ohně.
„Panebože,“ vydechl Matěj a pokusil se ji převrátit. Ale Anna se nehnula. Vlasy jí visely jako černé nitě, a když jí svítil do obličeje svým svítilnou, uviděl, že má rty zbarvené červeně – jako by je někdo namaloval. Ne jako krev. Jako barva na skle.
„To není možné,“ zašeptal a vzal ji za ruku. Ta byla suchá, jako papír. „Ty jsi mrtvá už týden,“ řekl si sám, protože to věděl – včera ráno ji viděl v kostele, jak se modlí za svého otce, který zemřel při výstavbě tunelu. Ale teď tu ležela, jako by ji někdo zapomněl.
A pak uslyšel kroky. Ne jeho vlastní. Někdo šel po stezce za ním, ale když se otočil, nikdo tam nebyl. Jen vítr prohnal se mezi stromy a zanesl mu do uší slova, která nepochopil. Jako by mu je někdo šeptal přímo do ucha:
*„Nejsi první. A nebudeš poslední.“*
Matěj se rozběhl zpátky k Bítouchovu, ale když se podíval zpátky, viděl ji znovu. Tentokrát stála u *Jiřičky*, kde čedičový útvar drží zábradlí, jako by ho držela sama. V ruce měl stále ten kámen, který našel u sloupku. A najednou si uvědomil, že ten kámen *vibruje*.
„Co se děje?“ zařval na prázdné údolí Jizery. Ale odpověď mu přišla jen ve formě chladného dechu na krk – jako by někdo stál přímo za ním.
Dnes ráno, když se Matěj vrátil na stezku, byla Anna pryč. Ale na lavičce u *Kopánky* ležela nová věc: malý, červeně namalovaný kříž vyřezaný do dřeva. A vedle něj – další kámen. Tentokrát s otiskem prstu.
A Matěj ví, že až přijde další, bude tu čekat. Stezka totiž nepatří jen lidem. Patří tomu, co se tu děje, když je tma a nikdo nevidí. A on už se nebude ptát, kdo to je. Jen bude sledovat, kam ho to zavedou.
Protože někde mezi *Perettkou* a *Myší skálou* čeká odpověď. A ona chce, aby ji našel.