Příběh: Královská pěšina

Krev na kameni

Pavla z Křivoklátu přepadl zápach spáleného masa ještě předtím, než spatřila tělo. Byla to vůně, která se vracela každý rok v červnu, jako by ji sem někdo vždycky nechal na památku. Tentokrát však přišla dříve, a proto se zastavila u rozcestí pod Velkou věží, kde se pěšina rozcházela jako prsty na rukou. Jedna cesta vedla dolů, k potoku, druhá stoupala k lesu, kde se ztrácela v mlze. A třetí, nejkratší, mířila přímo k místu, kde se dnes nikdo neodvážil jít.

„Pavlo, nechoď tam,“ zavolal za ní Jindřich, strážce hradních bran. Jeho hlas zněl jako kladivo na kov, ale ona ho přehlušila. V ruce držela svíčku, kterou zapálila u oltáře svatého Jiří, a teď ji přidržovala proti větru. Světlo se třáslo, jako by se bálo vlastního odrazu v kaluži, která se tu vždycky objevovala po dešti.

„Dneska je jinak,“ řekla. „Vůně je silnější.“

Jindřich ji chytil za ruku, ale ona se vytrhla. „Někdo tu leží,“ řekla. „A není to zvíře.“

Když došli k úzké pěšině, která se vinula nad tunelem, našli ho. Ležel na boku, oblečený do černého pláště, jako by ho někdo sem položil na večír. Jeho tvář byla zkroucená bolestí, ale nejvíce Pavlu zaskočilo, že měl na hrudi vyrytý znak – korunu, ale bez drahokamů. Jako by ji někdo vyřezal do dřeva a pak ji přiložil na kůži.

„To není náš znak,“ šeptal Jindřich. „A ani znak žádného páně z okolí.“

Pavla se sklonila a dotkla se jeho ruky. Byla ještě teplá. „Žil,“ řekla. „A zemřel tady, na této cestě.“

V tom okamžiku zazněl zvuk – něco jako praskání suchého dřeva, ale hlubší, jako by se někdo probouzěl ze spánku. Zvedli hlavy a uviděli, jak se z temnoty pod tunelem vynořila postava. Nebyla to člověk, ale něco mezi lidskou bytostí a stínem. Měla tvář jako vybledlý pergamen a v rukou držela meč, který svítil slabým, modravým světlem.

„Kdo jsi?“ zeptal se Jindřich, ale postava jenom zvedla meč a ukázala na Pavlu. „Ty jsi ta, která chodí sem každý rok.“

Pavla necítila strach. Cítila jen studený dotek minulosti, který se jí dotkl zápěstí. „Já nejsem ta, kdo sem chodí,“ řekla. „Já sem přišla, protože jsem věděla, že něco není v pořádku.“

Postava se usmála – nebo aspoň něco, co se usmívání podobalo. „Ty víš, proč tu leží?“

Pavla zavrtěla hlavou. „Vím jen, že to není náhoda.“

V tom okamžiku se meč rozpadl na prach a postava zmizela. Zůstal jen zápach spáleného masa a na kameni, kde ležel mrtvý muž, malá skvrna, která vypadala jako krev. Ale když se Pavla sklonila, aby ji dotkla, skvrna se rozplynula ve vzduchu, jako by nikdy nebyla.

Jindřich ji vzal za paži a odtáhl ji od místa. „Nech to být,“ řekl. „Některé věci je lepší nevíci.“

Ale Pavla zůstala stát u rozcestí, kde se pěšina rozcházela jako prsty na rukou. Věděla, že se sem vrátí. A že příště bude mít s sebou někoho, kdo ví, jak se číst v kameni.

Královská pěšina tu stojí dodnes, a když na ní v létě procházíš, můžeš se zastavit a poslouchat. Někdy, když vítr fouká ze správného směru, uslyšíš šepot. A pokud jsi pozorný, uvidíš, že na některých kamenech, které nikdo nečistí, jsou stále ty malé skvrny. Jako by někdo nechal na památku, že zde někdy ležel muž, který nikdy neřekl, proč.