Příběh: Husův sbor v Ostravě-Svinově
„Když jsi mi to řekl, tak jsem věděl, že půjdu.“
Jindřich Šimek se nechal svléknout z pláště až u schodů, kde ho čekal studený vzduch s voní vlhkého kamene a něčeho staršího, jako by se zde zdržela zima sama o sobě. Nad hlavou ho přelétl pták – šumivý, nečekaný – a zanechal po sobě jen otázku, zda to byl vrabec nebo jen vítr, který se prohnal úzkým průchodem mezi pilíři. Na jednom z nich, pravém, ležel kámen s hlubokým rýhem, jako by ho někdo pokusil rozseknout. Jindřich ho poznal hned: Kozí Hrádek. Tam, kde Hus stál před pány a mluvil o pravdě, dokud mu neřekli, aby mlčel.
„Co se ti stalo?“ zeptal se kněz, když ho viděl stát na prahu, a Jindřich mu jen ukázal na prsty, které se mu třásly. „Nic. Jen jsem zapomněl, jak se modlí.“ Kněz se usmál, ale jeho oči zůstaly klidné, jako voda v hlubokém jezírku. „Zde se nemusíš bát zapomenout. Zde ti to připomene.“
Vnitřek sboru byl tmavý, ale ne tak, jak by se dalo čekat. Světlo se valilo od oltáře, jako by ho někdo neustále rozmazával po stěnách. Jindřich si otřel čelo – pot nebo pocit, že ho někdo pozoruje. Na lavici uprostřed, tam, kde sedávali ti, kteří přišli s prázdnými rukama, ležela kniha. *Postila*. Na její okraji byla zapsána data: *1934*. Když ji otevřel, stránky se rozletěly samy, až se zastavily u verše, který nikdy předtím nečetl:
*„Kdo má uši, ať slyší, co Duch říká církvím.“*
Jindřich zavřel oči. Věděl, že to nemůže být náhoda. Kniha byla stará, ale ne tak stará, aby se rozpadala. A přece – když ji opět otevřel, ležela na stejné stránce, jako by ji někdo právě teď položil.
„Pánové,“ ozval se hlas z chóru, hluboký a neznámý, „přišel jsem vám říci, že nic není ztraceno.“ Jindřich se obrátil, ale nikdo tam nestál. Jen stín, který se pohyboval jako by ho někdo táhl za nit.
„Kdo jste?“ zeptal se, a jeho hlas zněl cizí, jako by ho někdo přebral.
„Já jsem ten, kdo ti ukáže cestu zpátky,“ odpověděl stín. „Ale musíš jít sám.“
Schody ven byly lepkavé, jako by je někdo namočil. Jindřich se držel zábradlí, které bylo studené a hladké, jako by ho nikdy nikdo neopíral. Uprostřed schodiště, tam, kde byl zasazen kámen z Krakovce, se mu zastavil dech. V zdi, u paty oltáře, byla malá dutina. Když tam Jindřich vložil ruku, cítil zem – suchou, cizí, jako by ji někdo přinesl z daleka. *Ukrajina. Francie. Itálie.* Tyto slova mu přišla do hlavy, jako by je někdo nalil do jeho mysli.
„Proč?“ zeptal se na nic a na vše.
Odpověď přišla ve formě šepotu, který mu proběhl pod kůží: *„Protože někdo musí vzpomenout.“*
Když Jindřich vyšel ven, bylo ticho, jako by se svět zastavil. Na ulici ho čekal kněz se zvednutými obočemi. „Co se stalo?“ ptal se. Jindřich se podíval na své ruce – byly čisté, jako by nikdy nic nedržel. Ale v kapse měl malý kámen. Nezapomněl si ho vzít.
„Všechno je v pořádku,“ řekl. A věděl, že to není lež.
Když později přišel zpět, kniha ležela na stejné lavici. Tentokrát na stránce, kterou nikdy předtím neviděl:
*„Ať hledající najdou.“*
Jindřich zůstal stát. Věděl, že sem ještě jednou přijde. A příště s sebou vezme otázky.