Příběh: Husův sbor v Čelákovicích
Kámen padl na zem jako stříbrná mince, kterou někdo nechtěně upustil z výšky. Zvonění se rozléhalo nad čelákovickými střechami, hluché a zvonivé, jako by ho někdo tlumil dlaní. Josef Vávra se zastavil u vstupu do sboru, kde ho přitahovala vůně vlhkého dřeva smíšená s pryskyřicí z lamp, které nikdo nedávno zapálil. Věděl, že by měl jít dál, ale nohy ho nesly jako olovo.
Vnitřek kostela byl prázdný. Světlo z okenních kružeb padalo na dlažbu jako rozlitý med, a Josef si uvědomil, že dýchá příliš rychle. Na lavici před ním ležela kniha *Život Mistra Jana Husa*, kterou si vzal z regálu jen proto, aby se zabavil. Teď ji držel v rukou jako cizí předmět, jako by ji našel mezi kameny na hřbitově.
„Pánové, co se děje?“ ozval se za ním hlas. Josef se otočil. Starý farář Kára stál ve dveřích, oblečený do černého roucha, které mu přisadilo bílé vousy jako sněhovou čepici. „Viděl jste to?“ ptal se, ale jeho oči se dívaly nikoliv na Josefa, nýbrž na stěnu za ním, kde se náhle zjevila postava v bílém rouchu. Nebo snad jen stín? Josef se podíval – a stín byl tam, ale zároveň tam nebyl. Bílá postava stála u pamětního kamene z Kozího Hrádku, který byl vsazen do zdi, a dívala se přímo na něj.
„To není možné,“ zašeptal Josef, ale jeho hlas zněl cizí, jako by ho někdo nahrál na gramofon a pak přetočil zpět.
Farář Kára se posunul blíže, jeho boty šustily po dlaždicích. „Mistr Hus…“ řekl tiše. „Vždycky tu cítím jeho přítomnost.“ Josef se podíval na faráře – jeho tvář byla bledá, ale ne z hrůzy, nýbrž z něčeho hlubšího, jako by právě potvrdil něco, co věděl už dlouho. „Víte, co to znamená?“ zeptal se Josefa.
Josef neodpověděl. Vtom se mu kniha v rukou otevřela na stránce, kde byl vyobrazen Mistr Hus na hranici. Josef se podíval na obrázek – a náhle ho někdo popadl za rameno. Farář Kára ho držel pevně, jeho prsty se mu zaryly do masa. „Musíte jít,“ řekl. „Teď.“
„Proč?“ Josef se pokusil vysvobodit, ale farář ho nechal jít až do chvíle, kdy se ocitli venku, kde je osvětlovaly lampy u vchodu. Josef se otočil zpět – a kostel byl prázdný, jako by se nic nestalo. Ale na dlaždicích před vchodem ležel ten stříbrný kámen, který padl z výšky. A vedle něj byla malá, téměř neviditelná stopa, jako by někdo vběhl ven a zanechal za sebou jen stín.
„Co to bylo?“ zeptal se Josef, když se mu konečně podařilo promluvit.
Farář Kára se usmál, ale jeho oči byly smutné. „Něco, co už dávno nemělo být možné.“ Pak se podíval na kostel, kde se za okny zjevila bílá postava ještě jednou, tentokrát jasnější, než kdy dříve. „Ale někdy se vrací.“
Josef se podíval na faráře, který se otočil a vešel zpět do kostela. Za chvíli se dveře zavřely, a Josef zůstal stát na prahu, kde ho obklopovala tma a vůně vlhkého dřeva. Věděl, že by měl jít domů, ale něco ho drželo na místě. Něco, co mu šeptalo, že ten kostel není jen kamenná budova, nýbrž místo, kde se setkávají světy.
A že on byl právě ten, kdo měl rozhodnout, zda tomu uvěří.