Příběh: Hřbitovní kaple s hrobkou Thun-Hohensteinů

Klíč se otáčel v zamčené dveří.

Když ho Jan Nepomuk Vlk z Choltic vložil do zámku, nečekal, že se otevře. Zvuk byl tak ostrý, že se mu zvedla srst na rukou – jako by kování samo zavolalo. Dveře se rozepnuly do šeru, kde vzduch voněl starými svíčkami a vlhkým kamenem. Vlk se zastavil na prahu, srdce mu bušilo jako po útěku před strážemi. *Co tady dělám?* Otázka ho pronásledovala už týden, od té chvíle, kdy mu pan Theodor, poslední Thun-Hohenstein, svěřil klíč s jedinou větou: *„Nech to být. Ale když přijdou dobří lidé, nech je vstoupit.“*

Vnitřek kaple byl jako vyřezaný z jiného času. Sloupy, které kdysi držely portál, ležely nyní rozbité u nohou, jako by je někdo urval v záchvatu hněvu. Na stěně visel erb – zlatý lev s roztaženýma křídly nad modrými vlnami, které se zdály pohybovat i ve tmě. Vlk si otřel pot z čela a posvítil si svíčkou. Plamen se kolébal, jako by ho něco tahalo. Pak se zastavil na místě, kde měl stát sarkofág. Ale tam ležela jen prázdná dřevěná bedna, jako by tělo vykouklo ven.

„Kdo jste?“ zeptal se hlasitěji, než zamýšlel.

Odpověď přišla okamžitě – ne jako echo, nýbrž jako šepot, který mu prohnal mozek. *„Ty jsi ten, kdo zapomněl.“* Vlk se otočil, ale nikdo tam nebyl. Jen stín od sanktusníku, který se protáhl po stěně jako černá rukavice. Svíčka v jeho ruce zhasla sama.

V tu chvíli uslyšel kroky. Pomalejší než jeho vlastní, ale jistější. Kdo by sem mohl přijít? Choltice ležely opuštěné, lidé se vyhýbali tomu místu, jako by se báli, že se z hrobů vynoří něco živého. Vlk se schoval za jeden z rozbitých sloupů a čekal. Kroky se zastavily přímo před ním. Pak se něco dotklo jeho ramene.

„Paní?“ zeptal se, aniž by se odvážil dívat.

Zvedl hlavu. Před ním stála žena v černém šatu, který se zdál absorbovat světlo. Na krku měl zlatý kříž, ale tvář měla tak bledou, že se mu zdála průsvitná. *„Ty jsi poslední, kdo tu ještě může rozhodnout,“* řekla. *„Oni chtějí tu kapli zbourat. Říkají, že je jen kamení.“*

Vlkovi se zledvila krev. *„Kdo oni?“*

„Ti, co nechápou.“ Její prsty se dotkly vitráže nad hlavou jeho. Sklo se náhle rozzářilo, jako by ho prosvítlo něco zevnitř. *„Tady leží více než kosti. Tady leží slovo, které nikdo nesmí zapomenout.“*

„Jaké slovo?“

Žena se usmála – nebo snad jen její ústa se pohybovala, zatímco oči zůstaly prázdné. *„To, které jsi ty sám zapomněl říct.“*

Vlk se probudil na zemi, svíčka ještě hořela, ale kaple byla prázdná. Na prahu stál jen jeden z rozbitých sloupů, jako by ho někdo tam posadil. A v dlaních držel klíč – tentokrát však byl na něm vyryt nový nápis: *„Ne pro tebe.“*

Od té doby už nikdy neodemykal dveře. Ale v noci, když vítr fouká přes Choltice, slyší šepot z kaple, který se opakuje jako modlitba: *„Pamatuj. Pamatuj. Pamatuj.“* A někdy, když prochází hřbitovem, zdá se mu, že za vitráží se pohybuje stín – ten, který ho pozoruje. Čeká.