Příběh: Kostel Čtrnácti svatých pomocníků (Louny)
Krvavé prsty se třesly, když Matěj v sevření dlaněma tiskl těžký měšec se zlatem. Stál v hlubokém stínu hřbitovní zdi, kde vlhký chlad kamene pronikal až do kostí a vzduch voněl po zatuchlé zemi a starém dýmném dřevě. Ten kov v ruce byl těžký jako hřích, který ho svalil na kolena. Peníze, které ukradl z městské sbírky určené na stavbu svatyně, pálily do kůže víc než samotný oheň.
Kolem něj se rozprostíralo spáleniště starého dvora, místo, kde kdysi vládla zkáza a kde nyní rostly jen křehké stébla trávy mezi sutinami. Matěj zvedl zrak k čerstvě dokončeným stěnám kostela Čtrnácti svatých pomocníků. Bílá omítka v šeru vypadala jako přízrak, který vyvstal ze země, aby ho odsoudil. Věděl, že město Louny se třese strachem z moru, že lidé vkládají veškerou svou naději do těchto zdí a do ochrany svatých, zatímco on z jejich naděje vykoval svůj vlastní únik.
„Kde jsi, ty hříšníku?“ zašeptal si pro sebe, ale hlas zněl cize, jako by ho pronášěl někdo jiný.
Krok dopředu byl těžký. Vstoupil do ticha chrámu, které bylo tak husté, že ho skoro mohl chutnat. Světlo z vysokých oken dopadalo na podlahu v úzkých, ostrých prouzcích, v nichž tančily prachové částice. Matěj se zastavil před řadou vyřezaných postav svatých. Dřevěné tváře s vyvrženými očima na něj hleděly s přísností, která ho donutila ustoupit. Každý detail řezb byl tak živý, že měl pocit, jenme mu z prstů vyklouznou klíče od brány a svatí ho chytí za krk.
Když se pokusil o odchod, v prostoru zazněl zvuk. Nebyl to zvon ani hlas člověka. Byl to tichý, rytmický šepot, který se zdál proudit přímo z klenby, která kdysi při stavbě hrozila zřítit se do hlubin. Matěj ztuhl. Zvuk přišel z prostoru presbytéře, kde se světlo lámalo v neobvyklý trojúhelník.
Uprostřed lodi uviděl postavu. Byl to poustevník, muž s tváří jako vyvrhnutý kořen starého stromu, oděný v hrubém plátně. Nestál však v pohybu, jen tam tak byl, jako by byl součástí architektury. V ruce držel malý bronzový zvoneček, ale nezvonil jím. Pouze na Matěje hleděl pohledem, který neviděl vnější šaty, nýbrž přezřel hluboko do hloubky jeho černého svědomí.
„Zlato z lounských rukou nemá váhu, pokud je v nich jen strach,“ pronesl poustevník hlasem, který zněl jako drcení suchých listů.
Matěj pocítil, jak mu v hrdle stoupá žluč. Chtěl zakřičet, že ho nezná, že je to jen náhoda, ale v tu chvíli se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Z jedné z řezb svatých, přesně z té, která měla chránit před nemocí a zkázou, dopadla na podlahu jedna malá dřevěná šupina. Dopadla přesně do středu světelného paprsku a vyzněla s hluškostí úderu kladiva do kovadliny.
V ten okamžik Matěj pocítil prudký mráz, který mu projel páteří. Měšec v jeho ruce najednou přestal být cenností. Stal se břemenem, které ho táhlo k zemi. Viděl své vlastní ruce a zdálo se mu, že kůže na nich šedne, jako by mor, kterého se všichni tak báli, už začal požírat jeho duši dříve, než stihl dopadnout na město.
Bez slova, s tichým vzlykem, který se změnil v tiché rčení, sklonil hlavu. Peníze, které mu měly zajistit nový život jinde, položil na chladný kámen u paty oltáře. Když se znovu zvedl, aby pohlédl na poustevníka, prostor byl prázdný. Zůstala jen vůně starého dřeva a ticho, které už nebylo hrozivé, ale čisté.
Matěj vyšel z kostela do noci, bez hroše, bez peněz, ale s pocitem, že poprvé od mnoha let skutečně dýchá. Nikdo ho nen našel, nikdo ho neobvinil. Jen v lounském vzduchu zůstal viset pocit, že něvěmý svedení ho právě vytrhlo z pasti.
Kdo dnes vstoupí do tohoto chrámu a pohlédne na tváře svatých, možná pocítí ten samý mrazivý dotek na kůži, který kdysi přinutil jednoho zloděje vrátit to, co mu nikdy nepatřilo.