Příběh: Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Loučeň)

Když se Markéta z Loučeně probudila, ležela na dlažbě kostela a její dlaně držely ještě teplou svíčku, která se v nich roztekla jako vosk.

Nad ní se vyhouply stěny kostela, bílé jako vajíčko, proříznuté šikmými paprsky slunce, které padaly skrze malá okna jako nože. Vzduch voněl po vosku, prachu a něčem starším, co se nedalo pojmenovat. Jako by se zde vzduch zdržoval déle než jinde.

Markéta se posadila a potřásla rukama, aby se zbavila lepkavého pocitu. Vzpomínala. Nebo snila? Věděla jen to, že před chvílí stála u hlavního oltáře, kde hořela jediná svíčka, a modlila se – ne k Bohu, ale k něčemu, co se jí vytrhlo z hrudi jako kousnutí. *„Proč tohle já?“* šeptala. A pak se světlo rozlilo, ne ze svícnu, ale z někde jinde, z něčeho, co nebylo světlo, ale něco teplejšího, jako by ji někdo obalil do pláště.

Teď tu ležela a její šaty byly vlhké od potu nebo slz, nevěděla. Když se podívala na oltář, svíčka hořela dál, jako by nikdo nechal dveře otevřené. Ale dveře byly zavřené. Věděla to, protože se předtím pokusila utéct.

„Markéto.“

Hlas přišel z kouta, kde stála socha svatého Václava, ale ne z úst sochy. Z prostoru vedle ní. Z místa, kde nikdo nestál.

„Kdo je tam?“ zeptala se, hlasem, který se jí zdál cizí. Ruka se jí dotkla ramene. Teplá. Živá.

„Ty víš,“ ozvalo se. „Ty jsi tu už byla.“

Markéta se rozběhla. Boty zaklepaly o dlažbu, ale když se otočila, nikdo ji nepronásledoval. Na oltáři hořela svíčka, jako by nikdy nehořela jinak. A v koutě, kde stála socha, teď stál muž v černém plášti, který se díval na ni. Ne na ni – skrz ni. Jako by viděl něco za jejími zády.

„Kdo jste?“ zeptala se znovu.

Muž se usmál. „Ten, kdo ti řekne, co musíš udělat.“

Markéta utíkala ven, do chladného vzduchu, kde ji čekal její manžel, hrabě Vilém, s tváří jako kámen. „Co se ti stalo?“ zeptal se. „Vypadal jsi, jako bys viděl ducha.“

Ona se jen dívala na kostel, jehož dveře byly zavřené. A přece věděla, že uvnitř někdo čeká. Čeká na ni.

„Musím tam zpátky,“ řekla.

Vilém ji chytil za paži. „Ty jsi šílená.“

Ale Markéta se vytrhla. „Ne. Jen jsem zapomněla, co jsem tam šla dělat.“

A když vstoupila zpátky do kostela, světlo bylo jiné. Jako by se stěny naklonily, aby ji nechaly projít. A když se podívala na oltář, svíčka hořela stejně, ale nad ní se zdál někdo stát – ten samý muž, jenže teď měl v ruce klíč.

„Vezmi ho,“ řekl. „Ale neotevírej dveře, které neznáš.“

Markéta se probudila na zemi, se svíčkou v ruce, která se roztekla jako sny. A v kapse měla klíč. Malý, starý, s nápisem, který neuměla přečíst.

Když ho Vilém našel, ptal se: „Kde jsi ho vzal?“

Ona se jen usmála. „Z kostela.“

A když se večer vrátili do Loučeně, kostel byl zavřený jako vždy. Ale dveře do sakristie byly otevřené. A uvnitř něco svítilo.