Příběh: Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Petrovice)

Když Jan Skála zvedl oči od špice, ležela na kamenné podlaze kostela jen jeho vlastní stín.

Nebyl to stín od svíčky. Nebyl to stín od pilíře. Byla to tmavá, rozmazaná skvrna, která se pomalu rozplývala, jako by někdo rozlitý inkoust otíral prstem o dlažbu. Jan sevřel špici tak silně, že mu zranila dlaně, ale nepohyboval se. Věděl, že pokud se podívá jinam, zmizí. A on chtěl vědět, co to je.

V kostele bylo ticho, jako vždycky, když nikdo nesloužil. Ale vzduch voněl jinak než obvykle — ne po vosku a prachu, nýbrž po čerstvě rozkvetlém jasmínu, jako by někdo otevřel okno do zahrady, kterou tu nikdo nepěstoval. Jan Skála byl člověk, který nikomu nevěřil, ani Bohu, ale teď mu srdce bušilo tak rychle, že mu to almost ublížilo.

„Kdo je tam?“ zeptal se nahlas, i když věděl, že odpovědi nedostane.

Zvonění zvonů z nedaleké věže — *dring, dring, dring* — se náhle změnilo v něco hlubšího, jako by zvonily v jeho hlavě. Pak se ozval hlas. Ne ze stropu, ne z oltáře, ale přímo z jeho hrudi, jako by mu někdo šeptal do ucha, i když tam nikdo nestál.

*„Ty jsi ji zabil.“*

Jan se prudce otočil. Na hlavním oltáři, kde stály sochy svatého Petra a Pavla, se nic neměnilo. Ale mezi nimi, tam, kde dřív nikdy nic nebylo, se zdálo, že se vzduch prohnul. Jako by někdo prořezal díru do neviditelného plátna. A skrz ni se dívaly dvě oči.

„To není pravda,“ zašeptal Jan, i když mu ruce třásly. „Byla to nehoda. On ji nikdy neměl rád.“

*Hlas se zasmál, ale ne tak, jak zní lidské smíchání. Byl to zvuk, jako by se něco zlomilo uvnitř něčeho jiného.*

„Ty jsi ji zabil, protože jsi měl strach, že tě opustí, když se dozví, že jsi zabil toho chlapce.“ Oči se nehnuly, ale Jan cítil, jak se mu dech zastavil. „A teď si myslíš, že ti nikdo neuvěří. Ale já vím.“

Jan se přitiskl k chladnému kamennému pilíři a zavřel oči. „Co chceš?“ zeptal se. „Chceš peníze? Zavraždím někoho jiného? Co?“

Nic se neodpovědělo. Ale když Jan znovu otevřel oči, byla tam na dlažbě další skvrna. Tentokrát větší, tmavší, a uprostřed se zdálo, že se něco pohybuje. Jako by se někdo pokoušel vykročit z temnoty.

„Jdi pryč,“ sykl Jan, ale jeho hlas zněl slabě, jako by ho nesl sám vzduch.

Pak se stalo něco, co by nemělo být možné. Z té druhé skvrny se vyvalil tenký, bílý prach — jako by někdo rozbil sklenici vody na podlaze. A v něm se začalo objevovat písmo. Velké, černé, jako by je někdo psal prstem do mlhy.

*„PŘIJDEŠ ZITRA ZASE.“*

Jan se nepohnul ani o centimetr. Dokud ta slova nezmizela, jako by je někdo setřel prstem. Zůstala jen prázdná dlažba, vonící po jasmínu, a jeho vlastní oddech, který zněl jako sténání.

Když se později vrátil domů, vypral si ruce tak dlouho, až mu kůže zčervenala. Ale na dlaňích mu zůstala stopa — ne po inkoustu, nýbrž po něčem, co se nedalo umýt vodou.

Následujícího dne tam byl opět. Tentokrát s puškou. Ale když vstoupil do kostela, zbraň mu spadla z ruky, protože na hlavním oltáři stála žena. Nebyla to socha. Nebyla to ani halucinace. Stála tam, oblečená do šedého šatu, jako by ji někdo vytrhl z minulosti, a dívala se na něj s očima, která znala každý jeho hřích.

„Proč jsi přišel?“ zeptala se.

Jan Skála se pokusil mluvit, ale jeho ústa se nepohnula. Pak mu žena podala ruku. Ta byla studená, jako kámen.

„Jdi ven,“ řekla. „A nechoď sem už nikdy.“

Když Jan opustil kostel, bylo venku jasno. Ale na zápěstí mu zůstala malá, bílá jizva ve tvaru kříže. A když se podíval zpět, viděl, jak se na uměle vytvořeném návrší tyčí kostel jako stín minulosti, která ho nikdy nepustí.

Někteří lidé v Petrovicích říkají, že když se na ten kostel podíváte v určitou hodinu, uvidíte mezi pilíři tvář. Ale jen ti, kteří tam mají co ztratit.