Příběh: Kostel svatých Petra a Pavla (Petrovice)
Krvavý otisk dlaně na bílé stěně vypadal v šeru jako otevřená rána. Mikuláš stál v chladném prostoru lodi a v dlani svíral těžký železný klíč, který mu předtím v chaosu útěku s cayó do ruky. Venku zuřil vítr, bičoval stromy a hrozil srovnat s zemí vše, co nestojalo pevně v zemi. Vzduch uvnitř chrámu však byl těžký, nasycený vůní starého kamene a vlhkosti, která stoupala z hlubokých základů.
Krok za krokem postupoval dál, až mu pod botami zaklapala dlažba. V hlavě mu stále zněly křiky z vesnice a zvuk kopyt, která se blížila k Petrovicím. Udělal něco, co nešlo vrátit. Zradil muže, který ho roky učil číst a psát, jen aby zachránil vlastní kůži před hněvem vojska. Teď, když byl v bezpečí těchto tlustých zdí, ho začal žrat vlastní stín.
Zastavil se u hrotitého portálu bočního vchodu. Ten starý kámen, opracovaný rukama řemeslníků z dob, kdy svět byl mnohem prostší, působil jako brána do jiného času. Mikuláš se opřel o chladnou zeď a zavřel oči. Chtěl zmizet. Chtěl, aby ho země pohltila hned tady, kde ho obklopovaly tiché hřbitovní hrobky, jež v té době ještě pevně svázaly kostel s mrtvými.
Vteřinu poté to přišlo. Nebyl to zvuk, ale spíše vibrace, která mu proběhla kostmi. Z hloubky presbytáře, tam, kde se klenba křížila v ostrých hrotech, se ozval tichý, rytmický zvuk. Jako by někdo pomalu přesuvoval těžký kámen po kameni. Mikuláš ztuhl. V Petrovicích nebyl v tuto hodinu nikdo, kdo by směl být v chrámu.
Kroky se přibližovaly. Nebyly to však kroky člověka. Zvuk byl příliš těžký, příliš pomalý, doprovázený praskáním, které připomínalo lomení suchých větví. Mikuláš se pokusil odejít, ale nohy měl jako z olova. Když se znovu otevřel, uviděl, jak z temného koutu u oltáře vyvěrá slabé, modravé světlo. Nebylo to světlo svíčky ani lampy; bylo to záření, které nevrhalo žádný stín.
Světlo se začalo hýbat. Plynulo po stěnách, oboplývalo sloupy a směřovalo přímo k němu. Mikuláš cítil, jak se mu v hrdle tvoří knedlík. V momentě, kdy ho záře zasáhla, přestal slyšet vítr i vlastní dýchání. V hlavě mu zazněl hlas, který nebyl složen ze slov, ale z čistého vědomí. Nebyl to hněv, nebyla to výhrůžka. Byla to otázka, která v něm vyvolala pocit absolutní nahoty. Všechny jeho lži, všechny klamy a ta poslední zrada stály před ním jako otevřená kniha.
Když světlo zhaslo, Mikuláš zůstal klečet na studené podlaze. V rukou už neměl klíč. Místo něj tam ležel malý, vyhlazený kamínek z hřbitovního plotu, který tam nemohl být. Zvuk kroků ustal. V chrámu znovu zavládlo ticho, které však už nebylo hrozivé, nýbrž očekávající.
Vstal s třesoucími se koleny a pomalu vyšel ven do noci. Cítil, že už není tím samým mužem, který do kostela vběhl. Něco v něm prasklo a zároveň se srazilo do nového celku. Věděl, že musí vrátit to, co ukradl, a přiznat si to, co zamlčel, i kdyby ho za to čekal šiben.
Dnes už nikdo neví, kam Mikuláš v tu noc zmizel, ani zda se mu podařilo vykoupit své hříchy. Jen ti, kteří v tichu stojí u gotického portálu v Petrovicích a naslouchají, někdy pocítí ten zvláštní chlad v zátylku, jako by je někdo z hloubky klenby stále pozoroval a připomínal jim, že pravda nikdy nezůstane pohřbena.