Příběh: Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Bechyni

Když se Jindřich z Bechyně dotkl kamene, rozpraskla se stěna.

Ne jako by ji někdo rozbil – spíše jako by se náhle stala průhlednou. Prasklina se táhla od paty pilíře až ke stropu, a skrz ní nepronikalo světlo z lomených oken, nýbrž něco jiného: šedivý, jako by se díval z hlubin vody. Jindřich ustoupil, ale prasklina zůstala. A v ní se něco hýbalo.

Dýchal po dešti a po vosku – tenký, sladký zápach, který se vznášel nad kamennými lavicemi. Kostel byl prázdný, jak vždy v době mezi bohoslužbami, ale vzduch tu byl tlustý, jako by ho někdo stlačil do úzkých prostorů sklípkové klenby. Jindřich si otřel pot z čela – přišel sem ne pro modlitbu, nýbrž proto, že mu zítra měli odvézt syna. Do kláštera. Ne jako mnicha, ale jako rukojmího. Za dluhy, které už nikdy neuhraje.

„Ty jsi mi slíbil, že to vyřešíš,“ zasyčela za ním ženská hláska. Jindřich se otočil – jeho žena Markéta stála u vchodu, oblečená do černého šatu, který se jí lepivě přiléhal k tělu. „A teď chceš syna odvést do kláštera? Jako by byl zbytek?“

„Co mám dělat?“ Jindřich se obrátil k prasklině. V hlubinách se něco opět pohnulo – jako by se tam někdo otáčel, pomalu, opatrně. „Máš radši, aby ho prodali do služeb, nebo aby zemřel hlady?“

Markéta se nehnula. „Ty jsi ho nikdy nemiloval.“

To bylo jako rána do žaludku. Jindřich se otočil zpět, ale prasklina už tam nebyla. Znovu byl jen hladký kámen, jako by se nic nestalo. A přece – teď slyšel něco jiného. Ne hlas, ale tón. Jako by někdo tahal za provaz, který visel vysoko nad hlavou.

„Tam,“ šeptla Markéta.

Jindřich zvedl hlavu. Nad barokním kůrem, kde dříve byla freska Posledního soudu, se teď zdálo, že se světlo lomí. Ne jako sluneční paprsek, nýbrž jako by se něco snažilo vylézt ven. Jako by se tam uvěznil někdo, kdo nepatřil mezi živé.

„Co je to?“ Jindřich se přiblížil k lavici, ale když se dotkl dřeva, bylo studené – jako by ho někdo nedávno opustil. „Co chceš?“

Nic. Ale vzduch se náhle napjal, jako před bouřkou. A pak – ticho. Takové ticho, že slyšel, jak mu Markéta dýchá do krku.

„Jindřich.“

„Co?“

„Ty jsi ho miloval. Ale já ne.“

On se otočil. Markéta stála u vchodu, ale teď měla v ruce něco, co tam před chvílí nebylo. Malý dřevěný křížek, vyřezaný hrubě, ale s takovými rýhami, že se zdálo, jako by je tam někdo vykousal. Jako by ho někdo držel v ruce a pak ho nechal padnout.

„Kde jsi to vzala?“

„Tam,“ řekla a ukázala na kropenku u pilíře. Ta, s propletenými suchými větvemi. „Byla tam. Pod vodou.“

Jindřich se přiblížil. Voda v kropence byla černá, jako by ji někdo smíchal s zemí. A na dně ležel ještě jeden křížek. Ten byl starší, pokrytý rezavými skvrnami, jako by ho někdo tam hodil před staletími.

„Co to znamená?“

Markéta se neodepřela. „Zítra ho odvezeme. Ale ty jsi mu nikdy neřekl, že ho miluješ.“

Jindřich se dotkl kamene. Tentokrát nepraskl. Ale vzduch mu v hrudi hořel, jako by se mu něco uvnitř rozlomilo.

Když vyšli z kostela, slunce svítilo přímo do očí. Markéta držela oba křížky v ruce. Jindřich se ohlédl. Nad hlavami se zdálo, že se něco pohybuje ve sklípkové klenbě – jako by tam visely tisíce malých očí, které na ně pozorovaly.

A pak už nic.

Ale když zítra Jindřich odcházel s synem, zanechal na lavici jeden z křížků. A když se o něj o rok později vrátil, byl pryč. Na jeho místě ležela jen malá, vlhká skvrna, jako by někdo tam prolil vodu.

A někdo – nebo něco – tam stále čekalo.