Příběh: Kostel Narození Panny Marie (Buškovice)
Když se Markéta z Buškovic dotkla kamene, který neměl být tam.
Byla to chyba. Druhá za měsíc. První se pokusila zakrýt, druhou už nemohla. Seděla na kamenném schůdku před kostelem, mezi prasklými dlažebními kostkami, které se jí za vlhka přilnuly k dlaním jako zrada. Vzduch voněl po mokrém dřevu a starých svíčkách, které nikdo nedopaloval. Hřbitov za ní byl klidný, jen šustění listů, které se v zimním větru třásly jako opomíjené modlitby.
„Matko Panno, pomoz mi,“ šeptala, ale slova jí zůstala v hrdle. Věděla, že je to bláznovství. Když ji otec přivedl sem poprvé, bylo jí deset let a kostel byl ještě teplejší, plný vůně vosku a starých knih. Teď tu chtěla jen utéct od svého vlastního rozhodnutí.
Ruka se jí sama dotkla kamene vedle schodu – ten, který nikdy předtím neviděla. Malý, hladký, jako by ho někdo tam schoval mezi trhliny. Když se k němu naklonila, zjistila, že je teplý. Ne jako kámen po slunci, ale jako tělo po spánku. Zvedla ho – a najednou byl v jejích rukou.
Na jeho hladké straně byla vyryta postava ženy s dítětem v náručí, ale ne tak, jak ji znala z obrazů. Tato žena měla hlavu skloněnou, jako by poslouchala něco, co Markéta neslyšela. A pod ní, v malém obláčku, byly tři slova, které ji zmrazily: *„Neříkej nikomu.“*
„Co to je?“ vykřikla, ale hlas jí ztichl. Kámen se v jejích prstech zmenšil, jako by se rozpouštěl. Když ho pustila, byl zpátky mezi trhliny, jako by ho nikdy nedržela. Jenže teď tam leželo něco jiného – malý kousek papíru, skvrnitý od deště, se stejnými třemi slovy.
Dveře kostela se za ní otevřely. Otec stál v prahu, tvář mu byla jako mramor. „Markéto, co tu děláš?“ Jeho hlas nebyl otázkou.
„Nic,“ zfalšovala. „Jen jsem přišla… aby se mi ulevilo.“
Otec se podíval na její ruce, na prsty, které se ještě třásly. „Ty jsi lhářka,“ řekl tiše. „Ale já ti dám poslední šanci. Přines to zpátky, nebo já to udělám za tebe.“
Markéta se podívala na kostel, na jeho vysoké gotické okno, skrze které se valilo šedé světlo. Věděla, že tam uvnitř je něco, co nepatří ani do hřbitova, ani do jejího života. A že když vstoupí dovnitř, možná už nikdy nevyjde.
Kámen byl zase studený. Ale tentokrát se jí zdálo, že za ním něco dýchá.