Příběh: Kostel Narození Panny Marie (Domažlice)

Když se Jitka dotkla kamene, praskla.

Nejprve to bylo jako šelest suchých listů v záři zapadajícího slunce, které se vlilo skrze vysoká hrotitá okna a rozlilo se po chladných kamenných stěnách. Pak přišel hlas – ne z uší, ale z hlubin kostelní lodi, kde se vzduch otáčel jako vody pod ledem. *„Nepatříš sem,“* zašeptalo. *„Ale on ano.“*

Jitka stála u západního portálu, který byl dávno zazděný, a její prsty se třásly kolem štěrbiny mezi kameny. Byla tam, protože ji sem přivedla vina. Ne proto, že by věřila v zázraky – věřila jen v to, že když se člověk dostane do kouta, kde ho nikdo nevidí, může se stát cokoli. A ona se dostala do tohoto kouta, kde ani světlo nemělo moc.

„Proč právě já?“ zeptala se nahlas, i když věděla, že odpovědi nečekejí.

V tu chvíli ji něco stisklo v hrudi – ne bolest, ale tlak, jako by se něco snažilo vylomit ven. Když se podívala dolů, její dlaně byly pokryty jemným, bílým prachem, který se na kostelních zdivích leskl jako rozptýlené hvězdy. *„Vezmi to s sebou,“* zněl hlas znovu, tentokrát jako odraz jejího vlastního myšlení.

Jitka se otočila a utekla do lodi, kde se vzduch zhušťoval jako med. Na hlavním oltáři hořela svíčka, i když nikdo ji nedopaloval. Plamen se kolébala v nehybném větru, jako by ho něco neslo. *„On tam čeká,“* šeptalo echo mezi klenbami. *„V kapli svaté Barbory.“*

Kaple byla temná, ale když Jitka vstoupila, světlo ze svíčky se náhle rozlilo po stěnách a odhalilo fresku, kterou nikdy předtím neviděla. Byla to žena s dítětem v náručí, ale její tvář byla rozmazaná, jako by ji někdo pokusil smazat. *„Tady,“* zněl hlas z jejího vlastního ústa, *„tady je to, co jsi hledala.“*

Jitka se dotkla fresky. Barva se pod jejíma prsty roztavila a stékala po zdi jako voda. *„On ti dá, co chceš,“* pokračoval hlas, *„ale ty musíš dát něco jiného.“*

V tu chvíli uslyšela kroky. Někdo vstoupil do kostela, ale když se otočila, nikdo tam nebyl. Teprve později, když stála u vchodu do předsíně, spatřila na prahu starou ženu v černém šatu, která ji pozorovala. *„Už víš,“* řekla žena a zmizela mezi stíny, jako by ji nikdy nebylo.

Jitka se otočila zpět do lodi, kde se vzduch opět zklidnil. Na stole u oltáře ležela malá, dřevěná soška – Madona s dítětem, ale její tvář byla prázdná, jako by čekala, až ji někdo doplní. *„Vezmi ji,“* zněl poslední hlas, tentokrát jako šepot větru mezi kameny.

Když Jitka sošku vzala, její dlaně se opět pokryly bílým prachem. A když se podívala na svou tvář v zrcadle nad bočním oltářem, uviděla, že i její tvář je prázdná. Jako by ji něco vymazalo – a současně něco dalo.

Několik dní poté se Jitka vrátila do kostela. Tentokrát ji nikdo nečekal. Ale když vstoupila do kaple svaté Barbory, freska byla opět celá. A na stole ležela další soška – tentokrát s tváří, která se podobala její vlastní.

Vědět se to nedá. Ale někdo, kdo vstoupí do tohoto kostela s otázkou, kterou nemůže vyslovit, ji najde. A někdo, kdo přijde s prázdnotou, odchází s něčím, co mu nikdo nemohl dát. Dokonce ani on sám.

Když Jitka vyšla ven, slunce svítilo na kamenné schody jako na stříbro. A když se podívala zpět, viděla, jak se v okně odráží její vlastní stín – ale tvář měl jiná. *„Dobře,“* zašeptal vítr. *„Nyní víš, že jsi tu nebyla sama.“*