Příběh: Kostel Narození Panny Marie (Hýskov)

Když se na něj dívaly oči na oltáři, neodvrácel pohled.

Jindřich Klíma stál u zadní lavice, ruce zaseknuté v teplých záhybech pláště, jako by ho něco drželo. V kostele bylo ticho, jen šustění svíček a vzdálené kropení deště proti oknům. Měl by odejít. Měl by už dávno odejít, ale nohy ho nesly. Obraz nad hlavním oltářem ho přitahoval jako magnet – matka s dítětem v náručí, tváře osvětlené takovým světlem, že se zdálo, jako by dýchaly. A pod ním, v temnotě, stály sochy svaté Ludmily a svatého Václava, jejich tváře polychromované, ale oči… oči jako živé.

„Ty jsi mi dal slovo, že to nikomu neřekneš.“

Hlas zněl tak blízko, že Jindřich sebou trhl. Věděl, že nikdo není. Věděl, že je sám. Ale opět ten samý hlas, teď tišší, jako šepot z dálky: *„A ty jsi lhal.“*

Srdce mu bušilo v krku. Vzhlédl k obrazu. Žádný pohyb, žádný zvuk, jen ty oči – a najednou mu připomněly něco, co už dlouho potlačoval. Tu noc na polním cestě, když mu muž v černém plášti nabídl peníze za mlčení. *„Něco se stane, co bys neměl vědět. Ale já ti dám tolik, že budeš moci koupit celý Hýskov.“* A on souhlasil. On, Jindřich Klíma, syn hostinského, který nikdy neměl dost, souhlasil.

„Proč?“ zeptal se nahlas, hlas mu zadrhl. „Proč teď?“

Odpověď přišla jako dotek na rameno – lehký, jako prst, který by se dotkl jeho pláště. *„Protože jsi zapomněl, že sliby nejsou jen slova.“*

Zavřel oči. Když je otevřel, svíce na oltáři hořely jasněji. A tam, kde předtím byly jen sochy, stála postava v bílém rouchu, tvář zakrytá kapucí. Nehnula se, jen stála a dívala se na něj.

„Kdo jsi?“ Jindřich se pokusil mluvit klidně, ale hlas mu zněl cizí, jako by ho někdo jiný pronášel.

Postava se nepohnula. Ale v tom okamžiku, kdy se Jindřich rozhodl odejít, se mu zdálo, že uslyšel šeptání: *„Já jsem ten, kdo ti připomene, co jsi zapomněl.“*

Když vystoupil ven, déšť už pršel silněji. Vzduch voněl vlhkou zemí a starými kameny. Zvedl hlavu – nad kostelem se vznášela mlha, jako by někdo rozlil šedý plášť přes celou vesnici. A když se podíval zpět, okno kostela bylo prázdné. Jako by nikdy nikdo nestál u oltáře.

Jindřich Klíma šel domů, ale už nikdy nezaspal klidně. A každou druhou sobotu v měsíci, když se kostelní dveře otevřely, tam byl – seděl v zadní lavici a díval se na obraz. Čekal. Nevěděl na co. Ale věděl, že někdo na něj čeká také.

A že ten někdo už nikdy neodejde.