Příběh: Kostel Narození svatého Jana Křtitele (Proboštov)

Věc na oltáři se posunula o palec.

Václav Kovář, farář z Proboštova, stál před hlavním oltářem a s úzkostí pozoroval, jak se soška svatého Jana Nepomuckého, opřená o dřevěný podstavec, pomalu skláněla dopředu. Na jejím čele, tam kde měl být vytesaný kříž, se nyní otvírala tmavá prasklina, jako by něco uvnitř chtělo ven. Vzduch v kostele voněl po vosku a starém dřevě, ale také po něčem jiném – jako by se někdo nedávno potil v úzkosti. Václav sevřel dlaně do pěstí, prsty mu třásly.

„To není možné,“ zašeptal, i když věděl, že je to lež. Zvonění z věže – ten poslední zvon, který ještě visel, i když byl prasklý – se náhle zastavilo, jako by někdo přetáhl provaz. A pak zhaslo všechno světlo. Ne jen svíčky na oltáři, ale i ten slabý žlutý odlesk, který prosakoval skrze vitráže. Kostel spadl do tmy, jako by ho někdo zakryl černým plátnem.

Václav se pokusil zapálit svíci, ale zápalky v jeho ruce se rozpadly na prach ještě předtím, než stihl je přiložit ke svíčce. Teprve když se mu podařilo dosáhnout po zapalovač, který visel na řetězu u kazatelny, uviděl, že stín na zdi – ten, který ho doprovázel už týden – se pohybuje sám. Nebyl to jeho stín. Nebyl to žádný stín vůbec.

Postava, vysoká a tenká, stála u hlavního oltáře a držela v rukou něco, co vypadalo jako starý kousek pergamenu. „Ty jsi mi to ukradl,“ řekla. Hlas byl ženský, starý, jako by z ní mluvilo několik ústej najednou. „A teď si to musíš vzít zpátky.“

Václav poznal tu ženu. Byla to Kateřina, jeho první milovaná, která zemřela při porodu před dvaceti lety. Jejich syn, kterého nikdy nepoznal, zemřel s ní. On sám se od té doby modlil, aby mu Bůh odpustil, že ji opustil pro bezpečí farnosti. Ale odpustil mu někdo jiný?

„To není pravda,“ zasyčel, i když mu kolena podlomila. „Ty jsi mrtvá.“

„A ty žiješ,“ odvětila. „Ale ne tak, jak bys měl.“ V ruce držela malý kámen, který mu byl dán při vysvěcení – symbol jeho úřadu. „Tenhle kámen ti patřil od začátku. A ty jsi ho ztratil, když jsi ztratil mě.“

Václav se pokusil utéct, ale dveře kostela byly zamčené. Klíč visel na svém místě, ale když ho chtěl vzít, byl jako led. Pak ucítil, jak mu něco tlačí do zad. Otočil se a uviděl, že za ním stojí další postava – tentokrát muž v černém rouchu, který držel v rukou jeho vlastní deník. Ten, který měl být ukrytý v farě.

„Ty jsi si zapisoval jejich jména,“ řekl muž. „Ty jsi si zapisoval, kdo zemřel, a pak jsi je zapomínal.“ Byl to starý hrobník, Jan Vacek, který před pěti lety spáchal sebevraždu, protože nemohl nést váhu svých hříchů. „A teď ti ukážeme, jak to je, když někdo zapomene *tebe*.“

V tom okamžiku se světlo vrátilo. Svíce hořely jasněji než kdy dříve, vitráže září jako slunce, a na oltáři ležel ten samý pergamen, který držela Kateřina. Bylo na něm napsáno jen jedno slovo: *„Vypláchnout.“*

Václav se probudil na zemi, obklopený svíčkami, které hořely až po svícny. V ruce držel svůj deník – ten, který měl být v farě – a na první stránce bylo napsáno jeho jméno, jako by ho tam někdo právě teď připsal. A na oltáři, tam kde stála soška svatého Jana Nepomuckého, ležela malá láhev s vodou. Na štítku bylo vyryto: *„Pro ty, kteří zapomínají.“*

Když se Václav později ptal, co se stalo, nikdo mu nemohl říct nic. Farář z nedaleké obce mu řekl, že v noci nikdo neviděl žádné světlo z kostela. Hrobník, který přišel ráno, našel vše v pořádku. Ale když Václav vstoupil do kostela znovu – tentokrát za světla dne – uviděl na zdi za hlavním oltářem malý, téměř neviditelný nápis: *„Zde platí jiná pravidla.“*

A tak se Václav Kovář začal chodit do kostela každý večer, i když nikdo neví proč. Někdy tam najde svíci zapálené, i když je nikdo nechal hořet. Někdy ucítí vůni starých květin, které nikdy nikdo neklal. A jednou, když tam byl sám, uslyšel, jak muše zvoní v prasklém zvonu – i když zvon byl před lety odcizen.

Dnes tam stojí kostel jako vždy. Barokní oltáře, sochy světců, křtitelnice z kamene. Ale někdo, kdo vstoupí za soumraku, když se stíny prodlužují a světlo se mění v něco jiného, může pocítit, že vzduch je tlustý jako med. A když se podívá na oltář, možná uvidí, jak se na něm něco posouvá o palec. Jako by někdo čekal.