Příběh: Kostel Narození svatého Jana Křtitele (Okrouhlé Hradiště)
Když se zrcadlo rozlomilo
Hned po půlnoci, když se zvonice kostela Narození svatého Jana Křtitele potácela ve větru jako opilý strážný, se Matěj z Gutštejna probudil z toho, že někdo plače za jeho zády. Ne v loži, ne v kostele – v zrcadle. Ten starý, rozpraskaný kus skla, který visel nad ohněm v jeho komnatě, byl náhle živý. Voda, kterou před chvílí přelil z poháru, se v něm neodrážela jako voda, nýbrž jako krev, a mezi prasklinami se vyhouply tváře – jeho vlastní, ale starší o deset let, a na nich slzy, které nikdy neprolil.
„Kdo jsi?“ zeptal se hlasem, který mu zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný.
Zrcadlo se rozlomilo dál. Ne jako sklo, ale jako led na jezeře, kdy se pod ním otevře díra do hlubin. A z té díry vykročil muž v černém plášti, který se mu zdál známý. Někdy v dětství, když se modlil před oltářem v Okrouhlém Hradišti, mu kněz říkal, že takhle vypadali ti, co přišli pro duše, které se nechtěly vrátit. Ale ten muž měl v ruce svíčku – a ta ho neosvětlovala, nýbrž píchala do očí, jako by hořela zespodu.
„Ty jsi ten, co nechal zemřít toho chlapce,“ řekl muž a jeho hlas nebyl hlasem, nýbrž echo, které se vrátilo z hloubky kostelní krypty. „Ten, co se utopil v rybníku u Čeliv. Říkal si Ondřej, měl deset let, a ty jsi ho nechal tam ležet, protože ti svítil do očí, když jsi ho mučil.“
Matěj se vztyčil, nohy mu podlomily a narazil hlavou do stropu. V komnatě se rozlil zápach hořícího vosku a starých knih, jako by se někdo rozběhl po schodech věže. „To je lež,“ sykl. „To byl úraz. Bůh ví, že jsem ho nechtěl zabít.“
Muž se usmál. „Ale ty jsi ho nechtěl zachránit.“
V tu chvíli se dveře komnaty otevřely samy od sebe. Na prahu stála jeho manželka, Markéta, v bílém rouchu, které měla na svatební noc. V ruce držela svíci, ale ta nehořela. „Matěji,“ řekla, „proč jsi mi lhal o tom dítěti?“
On se pokusil mluvit, ale z jeho hrdla vyletěl jen kašel, jako by mu něco v krku stálo. Zrcadlo se mezitím rozpadalo na miliony ostrých střepů, které se mu řezaly do kůže, když se k němu dotkl. Muž v černém se naklonil a vzal jednu z nich. „Tady,“ řekl, „tohle ti dá sílu říct pravdu.“
Matěj se zhroutil na kolena. „Jsem hříšník,“ zašeptal. „Ale já… já se chci pomodlit.“
Muž se rozesmál. „Příliš pozdě na modlitby. Ale ještě není pozdě na pokání.“ Jeho ruka se dotkla Matějova ramene – a náhle byl v kostele. Ve tmě, mezi lavicemi, které voněly vlhkostí a starým dřevem. Oltář byl prázdný, ale na něm ležel klíč – starý, zrezivělý, jako by ho někdo vykopal z hlíny. „Otevři sakristii,“ řekl muž. „Tam najdeš to, co jsi ztratil.“
Sakristie byla zamčená. Matěj klíčem otáčel třesoucími se rukama, až se mu zranila dlaň. Dveře se otevřely s prasknutím, jako by je něco uvnitř tlačilo ven. Uvnitř stál malý dřevěný křížek, který tam nikdy předtím nebyl. A pod ním – malá dlaně, která se pokusila uchopit jeho prsty.
„Ondřeji?“ vydechl.
Dítě se nepohnulo. Bylo jako vyřezávané z ledu, ale jeho oči – jeho oči byly živé. „Prosím tě, nechoď pryč,“ zašeptalo. „Jsem ještě tady.“
Matěj se probudil na zemi, oblečený v noci, pot pokrýval jeho čelo. Nad ním se vyhouply kamenné oblouky lodi, které se zdály hlubší než minulou noc. A na podlaze, u jeho nohou, ležel ten samý klíč – tentokrát zcela čistý, bez rzi. A vedle něj, jako by ho tam někdo položil, malý dřevěný křížek.
Věže kostela se nad vesnicí kymácely ve větru, který přinášel zápach deště a starých kamenů. Někde v dálce zvonil zvonec, ale ne z kostela – z něčeho hluboko pod ním. Matěj si vzal klíč a křížek a vyšel ven. Měsíc svítil přes věž, která se zdála jako nož, který by probodl oblohu. A když se podíval nahoru, uviděl na jejím vrcholu něco, co tam předtím nebylo: stín, který se pomalu, jako by ho nesl vítr, snížil k zemi.
Když se Matěj po letech vrátil do Okrouhlého Hradiště, nikdo mu neřekl, že v kostele někdy ráno najdou na lavici malou dlaně, která se pokusí uchopit prsty každého, kdo se tam modlí. A že ti, co ji viděli, odcházeli s klíčem v kapse – i když nikdo nevěděl, kam by se měl zamknout.