Příběh: Kostel Navštívení Panny Marie (Obyčtov)
Když se Matěj Kovář pokusil vzít nože zpátky, byl už pozdě.
Věc ležela na kamenném parapetu před oltářem, jako by ji někdo tam nechal úmyslně. Nožní čepel, černá od starého oleje a krve, která se na ní ještě leskla. Matěj ji držel v ruce, ale jeho prsty se nedaly ovládat, jako by patřily někomu jinému. Vzduch v kostele voněl svíčkami a vlhkým kamenem, smíšeným s něčím sladce hnilým, jako by zde někdo dlouho ležel a nikdo ho nepostřel. Za jeho zády se tyčily stíny soch, jejich tváře ztvrdlé v modlitbě, a někde z hlubin chrámu se ozývalo tlumené šustění, jako by se někdo posunul.
„Pánbůh ti odpustí, synu,“ zašeptal za ním starý kněz, ale jeho hlas zněl cizí, jako by ho Matěj slyšel skrze vodu. On sám nemohl mluvit. Jeho ústa byla plná prachu a slin, a když se podíval dolů, uviděl, že jeho ruce nejsou jeho. Byly bledé, jako mrtvoly, a na zápěstí se mu rozostřily černé žíly, které tam před chvílí nebyly.
Nůž mu spadlo z prstů a dopadl na dlažbu s takovým zvukem, jako by se zlomil kost. Matěj se naklonil, aby ho zvedl, ale v tom okamžiku se světlo ze svícnu na oltáři rozlilo po stěnách jako tekuté stříbro. Ne, ne světlo – *vůně*. Voněl to jako med a hořící byliny, jako by se někdo dotkl plamene a jeho tělo se rozplynulo ve vůni. A pak už tam nebyla žádná vůně, jen ticho, tak hluboké, že Matěj cítil, jak mu to proniká do kostí.
„Co jsi udělal, Matěji?“ zeptal se někdo za ním.
On se otočil. Ve stínu pod kruchtou stála žena. Nebyla to žádná socha – byla živá, ale její tvář byla jako vyřezaná z dřeva, hladká, bez rysů, jen s úsměvem, který se zdál být starší než kostel sám. V ruce držela malou dřevěnou sošku, takovou, jaké se prodávaly na poutích. Madona s dítětem, ale dítě v jejích náručí mělo oči jako Matěj – tmavé, plné vin a strachu.
„To… to není možné,“ vydechl. „Ty… ty jsi mrtvá.“
Žena se usmála. „Jsem zde, kde mě potřebují.“
Matěj se pokusil vzpamatovat. „Kdo jsi?“
„Ta, která čeká,“ řekla. „Ta, která ví, co jsi udělal.“
On ucítil, jak se mu nohy podlamují. „Proč… proč jsi tu?“
„Protože jsi přišel sem, kde tě nikdo nehledá.“ Její hlas nebyl hlasem – byl to šepot, který mu pronikal přímo do mysli. „Protože jsi chtěl zemřít, ale Pánbůh má jiné plány.“
Matěj se chytil oltáře. „Co… co chceš?“
Žena se naklonila blíž. „Chci, aby sis uvědomil, že někdo tě miluje i přes to, co jsi spáchal.“ Ukázala na sošku v jejích rukou. „Tato soška byla sem přenesena z Žďáru, kde stála staletí. A ti, kteří ji uctívali, nikdy nezemřeli v hříchu.“
Matěj se podíval na nož. „Já… já jsem to nedokázal jinak.“
„Vždycky je jiná cesta,“ řekla žena. „Ale musíš ji hledat s otevřeným srdcem.“
A pak se stalo něco, co ho donutilo zavřít oči. Cítil, jak mu něco teplého a vlhkého spadlo na dlaně. Když je otevřel, ležela tam malá dřevěná soška – kopie té, kterou držela žena. V ruce dítě drželo malý křížek, vyřezaný z jednoho kusu dřeva.
„Proč…?“ zeptal se Matěj chraptivě.
„Aby sis pamatoval,“ řekla žena. „A aby sis uvědomil, že jsi ještě živ.“
Když se Matěj opět podíval na oltář, žena tam nebyla. Jen voněl vzduch po medu a hořících bylinách, a na parapetu ležel nož – tentokrát bez krve, jen s několika drobnými otisky prstů, které tam rozhodně nebyly jeho.
Matěj sošku stiskl k hrudi. Venku na návsi už se ozývaly zvony, jako by ho někdo hledal. Ale on zůstal stát, dokud mu nezačaly chvělit kolena. Když se nakonec otočil, aby odešel, uviděl na dlažbě před oltářem něco, co ho zaskočilo: dva otisky nohou – jeden velký, druhý malý, jako by někdo šel po jeho boku. A pak zase zmizely.
Venku ho čekal kněz s obavami v očích. „Matěji, kde jsi byl? Celá vesnice tě hledá!“
Matěj se podíval dolů na sošku. „Já… já jsem byl tady,“ řekl tiše.
A když se podíval zpátky do kostela, uviděl, že na parapetu před oltářem leží jen nož – čistý, jako by ho nikdo nikdy nedržel.