Příběh: Kostel Panny Marie pod řetězem

Krev na kamenných schodech

Když se Jindřich z Libic poklekl, aby zvedl zemi z dlažby, ucítil, že mu z prstů kapá teplá vlhkost. Krev. Jeho krev. A s ní něco jiného – zápach hořkých bylin a starého dřeva, jako by se vzduch v kostele náhle zhoustl, stlačil se do úzkých mezí mezi kamennými pilíři. Kolem něj se rozléhalo jen šeptání modliteb a šepot svící, které nikdo nechal zapálené po večerní mši. Ale on slyšel i to: *…nechť se ti odpusťí…*

„Pánové, co se stalo?“ Zvedl hlavu. Nad ním se tyčila vysoká postava bratra Radima, komendanta johanitů, jehož oči v temnotě leskly jako černé sklo. „Nic,“ odsekl Jindřich a otřel si dlaně o plášť. „Spotřeboval jsem se.“ Ale lhal. Věděl, že krev není jeho.

Byl to hřích, který ho pronásledoval už týden. Ten večer, kdy se v pivnici u mostu opil s templáři a sázel na to, že bratr Radim neodhalí, že zradil řád. Sázel na to, že nikdo neuvidí, jak mu sestra Markéta – ta sama, která nosila pokání jako roucho – přislíbila, že mu pomůže. Sázel na to, že Bůh je slepý, když jde o lži, které se šíří v temnotě.

Teď tu stál, mezi zbytkama románského chrámu, který nikdo nedokončil, a chtěl jen utéct. Ale nohy ho nesly jen k jednomu místu: ke kamennému schodišti, které vedlo dolů do krypty, kde ležely ostatky těch, kdo zemřeli v boji s pohany. Tam, kde nikdo nechodil.

„Jsi bledý jako plátno,“ řekl Radim a položil mu ruku na rameno. „Pij.“ Podal mu pohár s vínem, ale Jindřich ho odstrčil. „Nech mě.“

Když se obrátil, uviděl ji. Stála u vchodu do kněžiště, oblečená v bílém, jako by byla zhotovena z mramoru. Sestra Markéta. Ale její tvář – ne, to nebyla ona. Ta měla vrásky jako suché listí, zatímco ta, která se na něj dívala, měla tvář dítěte, které pláče v temnotě.

„Ty jsi mi slíbil,“ řekla hlasem, který zněl jako kámen, který se valí po schodech. „Slíbil jsi, že mi to vrátíš.“

Jindřich se zachvěl. „Kdo…?“

„Ty znáš mou jméno,“ odvětila. „Ale já znám tvoje.“ A pak se usmála – úsměv, který se mu zaryl do mysli jako hřebík. „Jsi Jindřich z Libic, syn Oldřicha, který ukradl zem templářům. A ty, Jindřich z Libic, jsi ukradl *duši*.“

Radimova ruka se stiskla na jeho paži. „Co to říkáš?“

Ale Markéta – nebo kdo to byl – už se rozplynula ve stínu. Zůstala jen vůně, jako by někdo rozlil kadidlo a nechal ho tam hnít. A na dlažbě, tam, kde Jindřich padl na kolena, se objevily nové stopy – ne jeho, ale její. Malé, dětské, jako by někdo běžel po kostele a nikdy nezastavil.

Radim ho otřásl. „Jindřich! Co vidíš?“

„Nic,“ zafuněl. Ale když se podíval dolů, uviděl, že jeho dlaně jsou čisté. Žádná krev. Jen prach a stopy něčeho, co tam nemělo být.

Když se později vrátil do komendy, nikomu neřekl, že ho někdo pronásledoval po schodech. Nikomu neřekl, že slyšel, jak se za ním zavírá železná vrata kostela – i když věděl, že jsou otevřená. A že když se podíval zpět, uviděl na prahu kostela Panny Marie pod řetězem postavu v bílém, jak se otáčí a mává mu na rozloučenou.

Teď, když stojí u mostu a dívá se na vodu, která se klouže pod ním jako černé sklo, ví, že ji nikdy nenašel. Ale někde v hloubi kostela, mezi zbytky starých zdí, která nikdo nedokončil, cítí její dech. A ví, že když tam opět půjde, bude tam čekat. A tentokrát neodejde.

Protože někdo musí zaplatit za to, že se modlí k bohu, který nevidí. A ona je ten, kdo mu připomíná, že řetězy se nedají rozbít. Jen odpuštění. A to už nikdy nedostane.