Příběh: Kostel Povýšení svatého Kříže (Dubicko)
Kostelní dveře se zavřely za ním s takovým nárazem, že se odrazil zpět do studené kamenné chladu. Vzduch voněl po vosku a prachu, jako by ho někdo zamotal do starých knížek a nechal ho ležet zapomenutý v rohu. Na lavici před ním ležela ruka, bledá jako vápno, prsty sevřené kolem papíru, který se mu třásl v dlani.
*"Pane, já nevím, jak to vysvětlit,"* zašeptal si sám, ale hlas mu zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný. *"Já jsem jenom chtěl odejít. A teď tu stojím, a dveře se zavřely, a on tam leží..."*
Mrtvý muž na lavici nebyl známý. Nebyl ani cizinec. Byla to tvář z Dubicka, z kostelních knížek, z vyprávění u krbu. Jan Kovář, farářův syn, který měl být v Olomouci, ve školách. Ale jeho ruka držela list s datem, které bylo už minulý týden, a pod ním několik řádků, které nikdo neuměl číst.
*"Kdo jsi ty?"* ptal se ho muž, který se jmenoval Matěj, a jeho hlas se ztratil v hlubokých klenbách. Kostel byl prázdný, ale vzduch se mu zdál plný šepotu, jako by stěny naslouchaly. Matěj si otřel pot z čela a podíval se k oltáři, kde ho čekal obraz Povýšení svatého Kříže. Zlaté paprsky světla, které se lámaly skrze barevná skla, padaly přímo na lavici, jako by je někdo namířil.
*"Proč jsi tu?"* zopakoval si otázku nahlas, ale odpověď přišla neočekávaně – ne jako hlas, nýbrž jako dotyk. Něco mu lehce dotklo rameno. Otočil se, ale nikdo tam nebyl. Teprve když se podíval dolů, spatřil na dlažbě slabý, téměř neviditelný odraz – jako by se za ním zjevila postava, která se hned zase vytratila.
*"Ty jsi tu pro mě,"* řekl si. *"Ale proč?"*
Vtom ho něco strhlo zpět k lavici. Papír v Janově ruce byl ještě vlhký, jako by ho někdo právě napsal. Matěj se nad ním sklonil a čtení ho přivedlo až k zvonici. Když se dostal ke schodům, které vedly nahoru, zvon se rozzvonil sám – jen jednou, hlubokým, chraplavým zvukem, jako by ho někdo rval zespodu. Matěj zamířil ke dveřím, které vedly na věž, a tam našel malý otvor, skrytý za zvonem. Ve tmě se mu zdálo, že něco bliká.
Když se podíval dovnitř, uviděl jen černou díru, ale vzduch z ní vanul chladný, jako by ho někdo foukal přímo z jara. *"To není možné,"* zašeptal. *"Tady nic není."*
A pak ho něco stálo do zad. Otočil se, ale nikdo tam nebyl. Teprve když se podíval dolů, spatřil na dlažbě další papír – tentokrát s jeho jménem. *"Matěji, ty jsi tu pro to, co se stalo před sto lety. Oni tě čekají."*
Dveře se za ním zavřely. A když se podíval ven, uviděl, že na hřbitově, kde stál kříž s Pannou Marií a mrtvým Kristem, se někdo pohybuje. Postava byla rozmazaná, jako by byla vyrobená ze stínu. Když se k ní Matěj přiblížil, zjistil, že to není člověk, ale dítě – malé, s prázdným pohledem a rukou, která se táhla k němu, jako by ho chtělo vzít s sebou.
*"Kdo jsi?"* zeptal se, ale dítě jenom mlčelo a jeho ústa se nehnula.
A pak se z kostela ozval další zvuk – ne zvon, nýbrž něco hlubšího, jako by se někdo modlil v jinde. Matěj se otočil, ale nikdo tam nebyl. Teprve když se podíval na lavici, kde ležel Jan Kovář, uviděl, že jeho ruka už nic nedržela. Papír byl pryč.
A na jeho místě ležela jen malá, stará klíčová dírka – jako by někdo něco zavřel.
Když Matěj vyběhl z kostela, hřbitov byl prázdný. Ale když se podíval na kříž, uviděl, že na něm visí něco, co tam předtím nebylo – malý, zrezivělý klíč, který se třásl ve větru, jako by ho někdo právě tam položil.
A když ho vzal do ruky, zjistil, že je teplý. Jako by ho někdo držel ještě před chvílí.