Příběh: Kostel Všech svatých (Vyšehorky)
Když se Jan z Vyšehorek dotkl kamene, praskla mu v prstech kůže jako od starého papíru.
Krví mu okamžitě zatékal pod nehty, ale on necítil bolest. Cítil jen chlad, který se valil z hlubin zdi jako dech mrtvého. Stál u severního pilíře, kde se stíny táhly jako roztrhané plachty, a v ruce držel ten kousek pískovce, který mu padl z kapsy při pátrání po ztraceném klíči. Bylo to v noci po bouři, kdy se vesnice potápěla ve štiplavém zápachu vlhké země a hořícího dřeva z vyhořelého stáje. Jan se vrátil do kostela, protože nikde jinde by mu nikdo nezasvětil, že hledal něco, co by ho mohlo zachránit před tím, co udělal.
„Pánové z Kunštátu by mě za to pověsili,“ zašeptal do tmy. Jeho dech se zvedal jako mlha nad dlažbou, která byla ještě vlhká od jara. Vzpomněl si, jak před týdnem přikryl ránu na hrudi muže z Mohelnice, jak mu šeptal do ucha, že to nebude bolí, když ho zavedou k lesu. A pak ten křik, jako by se někdo snažil roztrhnout hrdlo z vnitřku.
Zdi kostela se zdály dýchat. Nástěnné malby nad jeho hlavou – svatozár, andělé s meči – se náhle rozostřily, jako by je někdo otřel vlhkým hadrem. Jan zvedl ruku k tváři a ucítil, že mu z očí teče něco teplejšího než slzy. Pak uslyšel hlas.
Nebyl to hlas zvenčí. Nebyl to ani jeho vlastní mysl. Zněl jako šustění suchých listů, ale přišel přímo z kamene, který držel v dlani. *„Ty jsi mi vzal život, ale já ti dávám šanci.“*
Jan se otočil, ale nikdo tam nebyl. Jen stín jeho vlastního těla, který se táhl až k oltáři, kde ho nikdy nikdo neviděl. Na podlaze před ním ležela malá keramická destička, jako by ji někdo hodil z výšky. Byla pokryta popelavým prachem a na ní byla vyryta jediná slova: *„Hledáš klíč, ale hledáš ho u špatných dveří.“*
Vtom se za ním ozval skřípavý zvuk, jako by se otevřela brána, která tam neměla co dělat. Jan se obrátil a uviděl, že se za jeho zády vynořila úzká chodba, kterou nikdy předtím neviděl. Stěny byly pokryty těmi samými malbami, ale staršími, rozmazanými, jako by je někdo kreslil v žáru. A na konci chodby ho čekal muž v černém plášti, který držel v ruce klíč – ale ne od jakéhosi sklepa nebo komory. Klíč byl starý jako kostel, opotřebovaný a pokrytý rzí, ale na jeho hřbetě svítila slabá modrá záře.
„Ty jsi mě našel,“ řekl muž. „Ale teď musíš rozhodnout: vezmeš klíč a otevřeš dveře, které bys raději neviděl, nebo ho hodíš zpátky a půjdeš pryč s tím, že jsi nic neviděl.“
Janovi se zadrhlo dýchání. Věděl, že ten klíč byl důležitější než jeho vlastní život. Ale ještě důležitější byla otázka: *co se za těmi dveřmi skrývá?*
Pak se kostel zatřásl. Něco padalo ze stropu – ne kámen, ne trám, ale něco měkčího, jako by se z výšky sypal popel. Jan se sklonil a sbíral ho do dlaní. Byly to kostlivecké kosti, ale ne lidské. Byly to zbytky něčeho, co bylo pohřbeno hluboko pod podlahou, kde nikdo nikdy nehledal.
Když se Jan vzpamatoval, byl opět sám. Chodba zmizela. Muž v černém plášti byl pryč. V ruce mu zůstal jen ten kousek pískovce, který držel na začátku, a na dlažbě ležela keramická destička, tentokrát s novým nápisem: *„Dveře jsou vždycky tam, kde tě bolí svědomí.“*
Jan se podíval na své ruce. Rána na prstech byla pryč. Ale na zápěstí mu teď svítila malá modrá skvrna – jako by mu někdo nanesl značku.
A pak uslyšel zvonění. Nebylo to z kostelní věže. Zvonil někdo uvnitř jeho hlavy, jako by se mu v duši otevřely dveře, které tam nikdy nebyly. A za nimi stál onen muž, který mu podal klíč.
Jan ho vzal.
A když se dveře zavřely, zůstal v kostele jen jeho stín – a na zdi, kterou nikdo jiný neviděl, se objevila nová malba: muž v černém, který držel v ruce klíč od něčeho, co nikdo nezná.
Až do té doby, kdy někdo přijde a otevře.