Příběh: Kostel Všech svatých (Butovice)

Když se Matěj Vávra dotkl zdi, praskla mu pod prsty jako suchý chléb.

Nebylo to úmyslné. Jen se mu zachvěla ruka, když se chystal odtrhnout od ní, a náhle se v hlubokém spáru mezi kameny ukázal tenký, žlutavý proužek – jako by někdo do kamene vryl prst. Matěj se přikrčil, aby lépe viděl, a vdechl zápach vlhké zeminy a starého dřeva, které se mu zachytilo v krku. *Zde stál ten starý kostel,* pomyslel si. *Ten dřevěný, o kterém říkají, že ho vykradli a spálili.*

„Pánové, co tu děláte?“

Matěj se vztyčil, když ho oslovil hluboký hlas za zády. Starý kněz, otec Jan Šimek, stál u dveří s kropenatou svíčkou v ruce, jejíž plamen se třepotal ve větru, který se vléval skrze rozbité vitráže. „Hledám místo, kde bych mohl…“ Matěj zaváhal. *Přiznat, že tu hledá odpověď?* „…kde bych mohl zůstat na chvíli,“ dodal místo toho. „Je mi zima v kostele.“

Otec Jan neodpověděl. Jen se otočil a jeho tmavé oči se ztratily ve stínu pláště. „V tom případě jste na správném místě,“ řekl a odkročil stranou, aby ho pustil dovnitř.

Matěj vstoupil a jeho boty zakrákaly na prachu. Ve tmě se mu zdálo, že stěny dýchají – jako by kostel byl živý a poslouchal. Na hlavním oltáři hořel jen jediný svícíček, jehož světlo se odráželo od zlacených reliéfů, které vypadaly, jako by je někdo nedávno otřel. *Ne, neotřel,* napadlo ho. *Jako by je někdo nedávno vybral z prachu.*

„Vy tu bydlíte?“ zeptal se Matěj, když kněz zapálil další svíčky.

„Někdy,“ odpověděl otec Jan. „Když potřebuju mysl utišit.“ Posadil se na dřevěnou lavici a gestem ukázal na místo vedle sebe. „Vy jste z Butovic?“

„Ne. Jsem z Hukvaldu.“ Matěj se posadil, ale jeho ruce mu ležely na kolenou jako mrtvé. „Hledám svého bratra.“

Kněz zvedl obočí. „A kde ho hledáte?“

„Všude. A nikde.“ Matěj se náhle rozesmál, ale to byl smích bez radosti. „Včera jsem byl u pana fojta, chtěl jsem peníze na cestu. Řekl mi, že je nemá. Ale já vím, že lže. Všichni vědí, že lže.“ Jeho hlas se ztlumil. „Můj bratr odešel před třemi týdny. Bez peněz. Bez slov. A já… já nevím, kam.“

Otec Jan se podíval na svíčky, jejichž plameny se zdály tančit. „Desátek,“ řekl tiše.

Matěj se na něj podíval. „Cože?“

„Desátek.“ Kněz se nadechl. „Ve starých listech, které jsme našli při bourání starého kostela, byl zápis z roku třináct set sedmdesát dva. Farář psal, že mu fojt neplatí desátek. A že mu ho ani jeho synové neplatí. Říkal, že to je hřích, který se vrací.“ Zavřel oči. „Ale desátek není jen o penězích. Je o spravedlnosti.“

Matěj pocítil, jak mu ledový dech proniká do plic. „Co to má společného se mým bratrem?“

„Možná nic.“ Otec Jan se naklonil dopředu. „Ale vaše ruka, když jste se dotkl zdi, se zachvěla. Jako by něco… odpovědělo.“

Matěj se podíval na prsty, které mu ještě teď zůstal zbytkový pocit, jako by ho něco stisklo. „To je bláznovství.“

„Není.“ Kněz se zvedl a vzal svíčku do ruky. „Pojďte se mnou.“

Vedl ho k bočnímu oltáři, kde stál starý kříž s polámáným ramenem. Kněz ho obrátil a ukázal na zadní stranu, kde byl vyryty malý symbol – kruh s křížkem uvnitř. „Tohle je znamení butovických farářů. Zapsali si ho do všech listin, aby věděli, že jsou jeden.“

„A co to má znamenat?“

Otec Jan se podíval na Matěje. „Že někdy se hřích vrátí jako otázka. A odpověď na ni může být ukryta tam, kde nikdo nehledá.“

Matěj se podíval na symbol a náhle si uvědomil, že mu srdce bije rychleji. „Kde?“

Kněz se usmál. „Za tou zdí.“

V tu chvíli se v kostele ozval zvuk – jako by někdo tiše otevřel dveře. Ale dveře byly zavřené. A venku nikdo nebyl.

„Co to bylo?“ zeptal se Matěj, ale otec Jan už šel k hlavnímu vchodu. „Nic,“ řekl. „Jen vítr.“

Ale když Matěj vyšel ven, zdi kostela byly suché. A v rukou držel malý kámen s vyrytým stejným symbolem jako na kříži.