Příběh: Kostel Všech svatých (Arnultovice)

Když se Markvart z Geisingu propadl pod lavici, nečekal, že ho najde něco staršího než jeho hříchy.

Dřevěná lavice pod ním praskla jako suchý list, když se s ní srazil při útěku. Vzduch z úst mu voněl po švestkovém víně a popelu, který ještě před chvílí rozptýlil po oltáři. Teď ho obklopovala tma, která nepatřila ani kostelu, ani jeho vlastní vině. Zvedl se na loktech a narazil prsty do studené zdi — ne omítky, ale kamene, hrubého, jako by ho tesaři sekali ještě předtím, než tu stála věž. Nad hlavou se mu otvírala štěrbina, úzká jako mečový řez, a skrz ni pronikal slábnoucí svit svíček z lodi. Ale ne to ho zaskočilo.

Bylo to *hluk*. Ne šustění šatů, ne kroků, ale něco jako šelest pergamenu, když ho někdo rozvinul příliš rychle. Markvart se napřímal a jeho čelo narazilo do kamene. Bolest ho přivedla k smyslům — a pak uslyšel *hlas*. Ne ze vzduchu, nýbrž z kamene pod jeho dlaněmi. Suchý, jako prach ze starých listů, ale jasný jako výpověď na soudu:

*—Ty jsi tu už jednou stál.*

Markvart se odhodil zpět, lavice pod ním se zřítila zpátky do původní polohy, jako by nikdy nebyla rozbitá. Vstal, otřel si ruce o šaty a pohlédl na oltář. Na jeho povrchu leželo několik popelových zrn, ale žádné stopy jeho pádu. Jen tam, kde se dotkl zdi, zůstal slabý, šedavý otisk jeho prstů — jako by je tam někdo nakreslil uhelkem.

Věc byla jednoduchá: Markvart z Geisingu byl zloděj. A teď, když ukradl cisterciáckému opatovi relikviář se svatozáří sv. Anny, měl před sebou jen jednu cestu — přes hranice do Saska, kde ho nikdo neznal. Ale když se podíval na věž, která se tyčila nad kostelem jako meč v pochvě, uvědomil si, že něco neváží. V jeho rukou leželo malé, kovové kroužkování — klíč. Na jeho okraji byl vyryty dva kříže a meč, přesně tak, jak byly vyryty na smírčím kříži, který byl zazděn do hřbitovní zdi.

*—To není náhoda,* zamumlal si.

Vtom se za ním ozval zvuk — ne kroků, ale *oddechu*. Jako by někdo stál za jeho zády a čekal, až se obrátí. Markvart se otočil, ale nikdo tam nebyl. Jen stín od svíček, který se protáhl po zdi jako rukopis, který se sám píše. Na chvíli se mu zdálo, že slyší šeptání — ne modlitbu, ale něco jako vzdech, jako by se kostel *vzdal* něčeho, co nesl příliš dlouho.

Věděl, že by měl utéct. Ale jeho nohy ho zavedly ke stěně, kde byl zazděn ten druhý kříž. Když se k němu přiblížil, uviděl, že rytina meče a křížků není jen symbol. Byla to *zpráva*. Meč značil soud, křížky — dva — dva svědky. A pod nimi, téměř vybledlé, byly tři body. Jako tečky na konci věty.

Markvart si vzpomněl na legendy, které mu vyprávěl jeho děda: *Kdo ukradne z kostela Všech svatých, bude mít na svém hřbitově kříž, který mu napoví, kde je ukryto, co vzal.* Ale to byl jen pověra. Nebo snad ne?

Když se dotkl zdi, kde byl kříž zazděn, ucítil pod prsty malou výmolu. Vtlačil do ní prsty a najednou se mu podařilo posunout kámen. Za ním byla dutina, a v ní — ten samý relikviář, který měl ukradnout. Ale teď na něm již nesvítila žádná svatozář. Místo toho byl pokrytý tenkým, šedivým povlakem, jako by ho někdo zakryl popelom.

*—Proč jsi mi ho nechal najít?* zeptal se Markvart na prázdno.

Odpověď přišla ihned — ne hlasem, nýbrž pocitem. Jako by se mu někdo dotkl ramene. *Protože jsi tu byl už jednou. A tentokrát jsi přišel s čistými rukama.*

Markvart se podíval na své dlaně. Popel, který před chvílí držel v ruce, byl pryč. Zůstala jen vlhkost, jako po dešti na kamenech.

Když opustil kostel, nechal za sebou relikviář a ten klíč, který nikdy nepatřil mu. Ale v kapse mu zůstal malý kousek pergamenu, který tam předtím nebyl. Na něm bylo napsáno jediné slovo: *Odpustit.*

Až později, když stál u hranice a díval se zpátky na Arnultovice, mu přišlo, že věž kostela nejenže se tyčí do výše — *hýbe se*. Jako by se modlila za někoho, kdo už odchází.

Ale nikdy neřekl nikomu, co se tam stalo. Některé věci se nedají vysvětlit ani slovy. A některé kostely si pamatují více, než si myslíme.