Příběh: Kostel Zvěstování Panně Marii
Když se mu z ruky vytrhla svíčka a padla přímo do prasklé dlažby, uvědomil si, že už nemá co ztratit.
Jindřich z Chodova stál u severní stěny kostela, kde se za posledních padesát zim ztratila omítka a odhalila siť červených cihel, jako by je někdo tam namaloval krví. Větrný proud z rozbitých oken mu foukal do tváře prach a staré květy, které nikdo neodstraňoval od doby, kdy zde ještě sloužili kněží. V ruce držel svíčku — jedinou, kterou našel v zaprášené sakristii, kde se po staletích hromadily zapomenuté věci: rozbitá monstrance, kousky pergamenu s vybledlými modlitbami a v jednom rohu, kde se světlo nedostalo, i kostra malého psa, jehož lebka byla ještě celá.
„To není náhoda,“ šeptal si, ale hlas mu zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný. Svíčka se mu v prstech rozžehnula, plamen tančil, jako by se bál dotknout vzduchu. Pak se náhle uvolnila a padla. Jindřich se nepohnul — čekal, až se rozbije o kameny. Ale ne. Spadla do tmavé díry mezi dlaždicemi, kde se ztratila v něčem, co nebylo prachem ani hlínou, ale něčím vlhkým, teplým. Jako by se do toho místa někdo potopil.
Z díry se ozvalo cvaknutí — jako by se něco zavřelo.
Jindřich se naklonil, srdce mu bušilo až v krku. V úzkém otvoru, kde dříve svítila svíčka, teď svítilo něco jiného. Světlo bylo měkké, jako by ho filtrovaly vrstvy starého skla, ale nebylo to světlo slunce ani svíčky. Bylo to světlo, které neznal — jako by ho vytvářel někdo, kdo umí malovat barvy, které neexistují. A v tom světle se pohybovaly stíny. Nebo spíše obrysy. Žena v bílém rouchu, která se dívala přímo na něj. Dítě na jejích rukou, které se usmívalo, i když mu chyběla část tváře. A za nimi, v pozadí, něco, co vypadalo jako kostel — ale ten kostel byl celý, bez rozbitých oken, bez prasklin v zdivu, bez toho, co z něj udělala čas a lidská zlost.
„Kdo jste?“ zeptal se Jindřich, i když věděl, že odpověď nechce.
Žena nehovořila. Jen se usmála — a ten úsměv byl tak hluboký, že mu připomněl, jak to je, když se člověk probudí z dlouhého spánku a najednou si vzpomene na sny, které už nemůže pojmenovat. Pak se stíny rozplynuly, a když Jindřich znovu pohlédl do díry, byl tam jen prach. A svíčka, která hořela dál, jako by nikdy nepadla.
Věděl, že by měl utéct. Ale místo toho se posadil na kamennou lavici a položil si hlavu do dlaní. Věci, které mu ležely na srdci — lži, které řekl, peníze, které ukradl, sliby, které nedodržel — mu najednou připadaly jako nic. Jako by je někdo přepsal jinými barvami, a najednou byly jen stíny stínů.
Když se později vynořil z kostela, bylo venku ticho. Dolejší předměstí spalo, jako by ani nevědělo, že se něco stalo. Ale Jindřich cítil na tváři něco, co tam předtím nebylo — teplo, jako by mu někdo přiložil dlaně na obličej. A když se podíval zpět, viděl, že se za ním v rozbitém okně kostela odráží jeho vlastní stín. Ale ten stín se usmíval.
„Nevím, co jsi mi ukázal,“ řekl nahlas do tmavého večera. „Ale já věřím, že to nebyla náhoda.“
A pak odešel, aniž se ohlédl. Ale někdy, když procházel kolem kostela Zvěstování Panně Marii, zastavil se a pohlédl na tu prasklinu v zemi, kde se světlo ztrácelo. A vždycky tam, v hlubinách, něco svítilo zpět.