Příběh: Kostel svaté Anny (Jedlka)

Když se dveře kostela zavřely samy.

Jindřich z Jedlky stál na prahu, ruce ztuhlé kolem dýky, jejíž čepel ještě před chvílí držel v pěsti. Krev mu pulzovala v uších, ale znělo to jako vzdálený zvuk z hlubin studny. Za ním se valila tma, jako by někdo vyprázdnil světlo z celého údolí Ploučnice. Jenomže světlo *bylo* – přece jenom ho viděl, jak se vznášelo nad hlavami davu, který se shromáždil před kostelem svaté Anny. A teď ho něco tahalo dovnitř, jako by ho chytilo za plášť a stáčelo ho zpátky, k tomu hrotitému portálu, který se mu zdál příliš úzký na jeho hříchy.

„Pánové…“ zašeptal, ale hlas se mu zasekl v hrdle. Nikdo se nedíval. Muži na náměstíti se sbíhali do kruhu kolem nějakého žebráka, který se náhle zvedl z kamenů a začal mluvit jazykem, který nikdo neznal. Jindřichovo srdce se stálo. Věděl, že by měl utéci. Věděl, že by měl dýku zastrčit zpátky do pochvy a zmizet v záhybech lesa, než ho někdo pozná. Ale nohy ho nesly dál, jako by byly z olova, a dveře – ty se *zavřely* bez doteku jeho rukou.

Uvnitř panovala tma, ale ne úplná. Něco se třpytilo v presbytáři, tam, kde stál oltář. Světlo bylo jako stříbrný prach, rozptýlený ve vzduchu, a když Jindřich vstoupil, zvedl se mu dech. Vůně byla zdejší – stará, jako by se zachytila v kamenech: hořké kadidlo, vlhké dřevo lavic, a pod tím něco sladkého, jako by někdo rozlil med na chladné kameny. A pak ten hlas.

„Ty jsi přišel, aby sis odpustil, nebo aby sis ho vzal?“

Jindřich se otočil, ale nikdo tam nebyl. Jenom stín na zdi, který se pohyboval jako živočich. „Kdo…?“ jeho hlas zněl cizí, jako by ho někdo nahrál zpomaleně.

„Já jsem ten, kdo ti dává šanci,“ ozvalo se z oltáře. „Ale šance je jenom jedna. Buď tu dýku hodíš pryč, nebo ji použiješ.“

Jindřich se podíval dolů. Dýka mu visela v ruce, jako by ji nikdy nepustil. V paměti mu zněl křik – křik muže, kterého před hodinou probodl v hádce o půjčku. Muže, který mu nic neublížil. Muže, který byl jeho sousedem.

„Proč?“ vydechl. „Proč teď?“

„Protože teď je čas, kdy se rozhoduje, kdo jsi.“

Věc na oltáři se náhle rozjasnila. Byla to socha svaté Anny, ale její tvář – Jindřich ji nikdy předtím neviděl tak jasně – byla otočena přímo k němu. Oči měly barvu jako staré sklo, a když se na ně podíval, ucítil, jak mu něco v hrudi praská. Náhle věděl, že by mohl utéci. Mohl by se vrátit do své chalupy, zapřísahat se, že to byl úder osudu, že muži padli v boji. Ale ta pravda ho pálila jako oheň.

Slyšel, jak se za ním dveře kostela opět otevřely.

„Já… já ji hodím,“ vydechl a nechápavě pustil dýku na zem. Ta dopadla s tlumokem, jako by padala z velké výšky. Jindřich se sklonil, chytil ji a rozbil ji o okraj oltáře. Kov se rozpadl na kousky, jako by byl z papíru.

Když se zvedl, kostel byl prázdný. Socha svaté Anny měla tvář, jakou ji malovali v knížkách – klidnou, ale ne bez soucitu. A na zdi nad hlavou mu zbyla jen jedna slova, napsaná jako by je tam někdo vytesal vlhkými prsty:

*„Viděl jsi. A teď se rozhodni.“*

Jindřich odešel ven, kde ho nikdo nepoznal. Ale od té chvíle ho něco pronásledovalo – ne strach z boha, nýbrž strach z toho, že by mohl zapomenout. Proto chodil každý rok na svátek svaté Anny do Jedlky. Proto stál před tím kostelem, který se zdál tak prostý, a přitom nosil v sobě tajemství, které nikomu neřekl.

A někdy, když se tma snížila nad údolím Ploučnice a věž kostela se tyčila jako stín do nebe, slyšel šepot větru, který mu šeptal slova, která nikdo jiný neslyšel:

*„Ty jsi tu byl.“*