Příběh: Kostel svaté Kateřiny (Chrudim III)

Když se Jitka z Klenovic dotkla kamene, praskl.

Nebyla to ani ruka, ani prst, ale celý její prstencový prsten – ten, který jí dala matka před odchodem do kláštera, ten, který měla nosit jako pokání za lži, které vyprávěla o svém bratrovi. Kamenný prsten, který se jí zasekl mezi dlažbou a okrajem náhrobku, když se skláněla nad zapomenutým hrobem u jižní stěny kostela. Když ho vytáhla, ležela v dlani ne jen kámen, ale i malý, zploštělý list papíru – žlutý, jako by ho někdo staletími přetahoval mezi prsty. A na něm, tužkou, která se rozmazala slzami, bylo napsáno její jméno.

*Jitka.*

Pod ním ještě jedno slovo, které neznala: *Odpustíš.*

Dýchala jí do hrudi jako po běhu, ale ona stála nad tím hrobem jako ukřižovaná, s papírem v ruce, který nemohl být její, protože nikdo z její rodiny už před sto lety nežil. A přesto tam bylo její jméno, jako by ji někdo čekal. Jako by věděl, že jednou přijde a bude potřebovat odpustit.

V kostele bylo ticho, které se nedalo vysvětlit. Žebra klenby pohlcovala každý zvuk, ale ona slyšela něco jiného – šustění, jako by se někdo pohyboval po chodbách mezi náhrobky. Vzhlédla k oknům, kde se světlo lilo přes kamenné konzoly svatého Petra a Jana, a uviděla, jak se na skle odráží stín, který neměl být tam. Byl příliš dlouhý, příliš tenký, jako by patřil někomu, kdo se nehnul, ale přesto se posunoval.

„Kdo jsi?“ zeptala se hlasem, který zněl cizí, jako by mu patřila už dávno.

Zvuk jejího hlasu se vrátil k ní jako echo, ale ne z chóru, nýbrž z presbytáře. Tam, kde stál oltář, se rozsvítilo světlo, které sem nemělo proniknout – ani slunce, ani žádná svíčka. Světlo, které se rozlilo po kamenných stěnách jako tekuté zlato, a v něm se objevila postava. Nebyla to žádná socha, ani stín. Byl to muž v černém rouchu, s rukama skříženými na hrudi, a když otevřel ústa, jeho hlas zněl jako vítr v klenbách kostela:

„Ty jsi ta, která přišla odpustit.“

Jitka nechápala, o čem mluví. Nikomu nic neodpouštěla. Ale když se podívala dolů, na ten papírek v její ruce, uvědomila si, že už dlouho neslyšela svůj vlastní hlas. Už dlouho se bála, že její hříchy jsou větší, než je schopen pochopit Bůh. A teď tu byl on – nebo to, co to bylo – a čekal, až řekne slovo, které by všechno změnilo.

„Proč právě já?“ zeptala se, a její prsty se stiskly kolem papíru, jako by ho chtěla roztrhat.

„Protože jsi tu,“ odpověděl. „A já jsem tu také.“

Potom se světlo zhaslo. Zůstalo jen ticho, a Jitka, která už nikdy nechtěla být sama, zůstala klečet mezi náhrobky, s papírem v ruce a otázkou, která ji pronásledovala jako stín. Když se později zvedla, zjistila, že na dlažbě už není žádný hrob. A ani stopa po tom, kdo tam předtím ležel.

Ale v kapli, kde se modlila, našla na lavici malý kamenný kříž. Na jeho rubu bylo vyryto jedno slovo:

*Počkej.*