Příběh: Kostel svaté Kateřiny Alexandrijské (Sloup v Čechách)

„Pozor, ty kámen!“

Nohy se mu podlomily, když se srazil s kamenem u schodů, který tam nepatřil. Ležel na dlažbě před kostelem, ruce plné hlíny a něčeho, co vonělo jako hnijící kořeny. Vzduch byl tlustý, jako po bouři, a přesto se mu zdálo, že slyší šepot za zdmi – ne zvenčí, ale z hloubky, z místa, kde se stěny kostela dotýkají země.

„Bože, pomoz mi,“ sykl si do dlaně, ale slova mu zněla cizí, jako by je vyslovil někdo jiný. Jan Pavlík, syn sládka z Nového Boru, který před týdnem utrhl v lese mladou lípu a prodal dřevo židům z České Lípy, aniž by se zeptal, jestli to není hřích. Teď tu ležel, srdce mu bušilo jako po útěku před loupežníky, a v nose ho pálil zápach spálených svíček – jako by je někdo v kostele zapálil a hned zhasil.

Schody vedly do temnoty, kde se za obláčkem prachu, který vynášel zvonící vítr, leskly zlaté listy na oltářních knihách. Jan se pokusil vstát, ale kolena se mu podlomila znovu. Nad hlavou ho něco pozorovalo. Ne zvenku – z vnitřku kostela, z té chvíle, kdy se jeho oči přizpůsobily polotmě.

„Kdo je tam?“ zeptal se, hlas mu zněl jako cizí, jako by ho pronášel někdo starý.

Nic. Jen šustění sukní, které se zdálo, jako by je někdo tahal po dlažbě. Jan se posunul dál, prsty se mu dotýkaly studené kamenné zdi, na které visely sochy – ta Madona s dítětem, jejíž tvář se mu zdála živá, a ten Kristus na kříži, jehož rány byly tak hluboké, že se Janovi zdálo, jako by mu z nich kapalo teplo.

„Proč jste mě sem přivedl?“ zeptal se nahlas, i když věděl, že nikdo neodpoví.

Pak uviděl stín. Nebyl to jeho vlastní. Stál u hlavního oltáře, kde ho nikdo nemohl vidět, a držel v ruce něco, co svítilo slabým modrým světlem. Jan se pokusil vstát, ale nohy mu neposlušně selhaly. Teprve když se dotkl kamene u oltáře, pocítil, jak mu něco přechází přes dlaně – chlad, jako by ho někdo polil vodou z pramene v horách.

„To není možné,“ zašeptal.

Stín se pomalu obrátil. Měl tvář, kterou Jan poznal – byl to on sám, ale starší, s vousy a ránami na tváři, jako po bitvě. A v ruce držel klíč.

„Vezmi si ho,“ řekl stín. „Ale neprodej ho.“

Jan se probral na schodech, kde ho našel farář s pochodní v ruce. „Co tu děláš, chlapče? Kostel se zavírá!“

„Nic,“ odpověděl Jan a v ruce měl malý železný klíč, který tam předtím nebyl. Farář se podíval na oltář, kde se nic nehýbalo, a pak na Jana, jako by čekal, že vysvětlí něco, co ani on sám nechápal.

Když odcházel, slyšel za sebou šepot again – ne zvenku, ale z hloubky, z místa, kde se stěny kostela dotýkají země. A když se ohlédl, uviděl na dlažbě před oltářem dva otisky nohou, které tam předtím nebyly.

Některé věci se nedají vysvětlit. Ale lidé z okolí vědí, že když se v kostele svaté Kateřiny někdo modlí s pravým srdcem, někdy mu někdo odpoví. A že klíč, který Jan Pavlík našel u schodů, se nikdy nepoužil k ničemu jinému než k zamykání starých truhlic, které nikdo neotevřel už sto let.