Příběh: Kostel svaté Markéty (Bludovice)
Když se mu z ruky vyklouzl klíč, slyšel hlas.
Nebyl to vítr. Nebylo to ani echo zvenčí – kostel byl prázdný, dveře zamčené, a on, Matěj Šimek, zdechlinář z Bludovic, stál u hlavního oltáře s prázdnými rukama a srdcem, které mu bušilo tak, jako by se chtělo vytrhnout z hrudi. Klíč od sakristie mu spadal mezi prsty, jako by ho někdo neviditelný odrazil. Znovu ho chytil, ale když se podíval dolů, ležel na kamenných dlaždicích, jako by ho tam nikdy nedržel. Vzduch voněl starou voskovou svíčkou a něčím jiným – vlhkým, jako by někdo nedávno plakal.
„Kdo je tam?“ jeho hlas zněl hrubě, jako kámen, který se valí po schodech. Odpovědi se nedočkal. Jen se mu zdálo, že ze stínu za oltářem se pohnul prach. Nebo to byla jeho vlastní dechová pára? Zvedl svíčku, kterou držel v druhé ruce, a světlo se rozlilo po stěnách, kde se vynořily tváře – ne malované, ale *živé*, jako by je někdo vyřezal do dřeva a pak je nechal dýchat. Sv. Antonín s ránou na noze, sv. Jan Nepomucký s prsty přitisknutými k ústům, jako by právě něco prozradil.
Matěj sevřel svíčku tak pevně, že mu z prstů vytryskla krev. *„To není možné,“* zašeptal. Ale věděl, že lže. Věděl to už od chvíle, kdy sem přišel.
Přišel, protože mu zemřel syn. Malý Václav, devět let, který se utopil v havířovských bažinách, když se mu ztratil v mlze nad starými dolními jámy. Matěj ho hledal tři dny, než ho vytrhli z bahna. Teď ležel v dřevěné rakvi ve vedlejší místnosti, a Matějovi se zdálo, že ho slyší šeptat jeho jméno. *„Táto…“* Ale když se obrátil, nikdo tam nebyl. Jen vlhké stěny a zápach hnijícího dřeva.
A tak tu byl, u oltáře, kde se modlili jeho předci, a kde teď měl stát *on*. Klíč ležel na zemi, jako by ho někdo hodil. Matěj se naklonil, chytil ho – a v tu chvíli uslyšel *zvonění*. Ne z věže, která stála prázdná a opuštěná, ale z hlubin kostela, jako by někdo tahal za provaz uvězněný v kamenech. Zvonil starý zvon z dřevěného kostela, ten s reliéfem Panny Marie, který visel v sakristii už od roku 1490.
„To není možné,“ zopakoval, ale tentokrát to znělo jako modlitba.
Vstal a šel ke dveřím sakristie. Klíč mu klouzal mezi prsty jako led. Když dveře otevřel, uvnitř bylo tmavé, ale něco se tam hýbalo. Nebylo to stín. Nebylo to ani prach. Byla to *postava* – malá, zakalená, jako by byla vyrobená z mlhy. Dítě s mokrými vlasy, které se usmívalo.
„Václave?“ Matějův hlas se zlomil. Dítě pokynulo rukou k zvonu. *„Zavřete ho,“* řeklo. *„Nechtějte, aby zvonil.“*
Matěj se otočil – a uvědomil si, že dveře sakristie jsou *zamčené*. Klíč leží na zemi venku. A zvon stále zvoní.
Rukou, která se mu třásla, zvedl zvon a přitiskl ho k uším. Nebylo tam žádné zvonění. Jen ticho. A pak – *hluboký dech*, jako by někdo vydechl přímo do jeho ucha.
Když zvon opět položil, na jeho povrchu byla vlhká skvrna. Matěj ji dotkl prstem. Byla teplá. Jako krev.
Venku začalo pršet. Kapky se šlehaly o okna, jako by se někdo snažil dostat dovnitř. Matěj se podíval na syna v rakvi. Václav ležel klidně, jako by spál. *„Nebyl to hřích,“* zašeptal Matěj. *„Nebyl to můj hřích.“*
Ale věděl, že lže. Věděl to už od té chvíle, kdy se rozhodl, že syna nechá jít sám do lesa, aby sbíral houby. *„Jen na chvíli,“* řekl mu. *„Jen až se vrátím.“*
Když se vrátil, Václava tam nebylo.
Teď, v kostele, mu něco říkalo, že by měl odejít. Ale nohy ho nesly. Zvonil mu v uších, i když byl ticho. A pak – *světlo*. Z niky nad vchodem se vynořila socha Krista, ale nebyla to socha. Byla to *postava*, která se naklonila k němu a řekla: *„Jen jednou.“*
Matěj se probudil na chodbě před kostelem, v kaluži vody. V ruce držel klíč, který nikdy neměl. A na dlažbě ležela svíčka – neporušená. Jako by nikdy nepálila.
Když vstoupil dovnitř, kostel byl prázdný. Ale na oltáři ležela malá, mokrá ruka – malá, jako dětská. A zvonil starý zvon.