Příběh: Kostel svatého Vavřince (Nový Bydžov)
Krev na dlaních měla pach železa a studeného deště. Mikuláš stál v blátě, prsty křečovitě sevřené kolem rukojeti krátkého meče, a hleděl na šedé zdi, které právě vyrostaly ze země. Kolem něj se ozýval řev mužů, skřípění kolovozů a tupé údery kladiv do kamene. Nový Bydžov se rodil v hřuku a prachu, ale pro Mikuláše byl tento okamžik koncem všeho. V kapse měl zapečetěný dopis, který měl zničit život muže, jenž mu kdysi zachránil život, a v srdci jen prázdnotu, kterou neuměl zaplnit.
Utekl z hlučného shromáždění stavitelů a zamířil k lodi z kamene, která se pomalu zvedala k nebi. Byl rok 1305 a stavba byla v plném proudu. Vzduch byl hustý prachem z vápenců a vůní čerstvě řezaného dřeva. Mikuláš vrazil do otevřeného prostoru, kde ještě nebyly dveře, jen prázdný otvor v masivní zdi. Uvnitř vládlo mrazivé ticho, které přehlušilo chaos vnějšího světa.
Klesl na kolena. Tvrdý, nevybroušený kámen mu prořízl kalhoty, ale on to nevnímal. Hleděl nahoru, kde se klenutí začíly tvořit jako prsty modlitební dlaně. V tom momentě se z hloubi stavby ozval zvuk. Nebyl to hlas člověka, ale hluboký, vibrující tón, který mu pohnul kostmi v hrudi. Byl to zvuk, který v té době v Novém Bydžově nemohl existovat – žádný zvon zde ještě nevisel, žádný varhan byl daleko. Přesto ten zvuk trval, čistý a neúprosný, jako by samotné zdi mluvily jazykem, kterému nerozumí.
Mikuláš vytáhl dopis. Papír v jeho třesoucích se prstech vlhcl. Věděl, že pokud jej předá, získá majetek a uznání, o kterých se mu jen zdálo. Ale ten zvuk v prostoru trojlodního sboru se změnil. Přestal být tónem a stal se tlakem. Cítil, jak ho neviditelná síla tlačí k zemi, až se jeho čelo dotklo ledové podlahy. Vteřinu poté se do prostoru vloupal jediný paprsek světla, který prošel prasklinou v nedokončeném stropě. Světlo dopadlo přesně na dopis v jeho ruce.
Byl to bílý, oslnivý záblesk, který na okamžik vymazal šedou barvu kamene. Mikuláš vyrazil z hloubky svého zoufalství. Prudkým pohybem dopis roztrhal v prstech na tisíce drobných kousků a rozházel je po prachové podlaze. Vteřinu poté zvuk utichl. Nastalo ticho tak absolutní, že slyšel vlastní bušení srdce a vzdálené volání stavbních mistrů z náměstí.
Vstal a otřel si dlaně o plášť. Zdi kolem něj už nebyly jen hromadou kamení a malty. Byly to svědky rozhodnutí, které mu vrátilo duši. Když odcházel ven do prachu a hluku rodícího se města, neohlédl se. Věděl však, že v tom prostoru zůstal kousek jeho starého já, roztrhaný na drobné kousky papíru, které už nikdy nikdo neslepí.
Dnes už v kostele nenajdete žádné zbytky starého pergamenu. Ale když člověk vstoupí do ticha mezi loděmi a zavře oči, může pocítit ten samý zvláštní tlak v hrudi, jako by zdi stále střežily tajemství všech těch, kteří zde kdysi přišli s těžkým srdcem a odešli s prázdnými rukama, ale lehkým svědomím. Kdo ví, zda byl to jen vítr v klenbách, nebo něco, co v kamenech svatého Vavřince dřímá od prvního položeného kamene.