Příběh: Kostel svatého Antonína Paduánského (Hrabětice)

Když se Matěj Šejbal dotkl zdi, praskla mu pod prsty něco jako skořápka.

Bylo to v úterý, když se odpoledne v Hraběticích sbíraly mraky nad polí, těžké jako nepromluvěný hřích. Matěj stál před kaplí svatého Antonína, ruce mu visely po stranách a na dlaních měl ještě zbytky hlíny od pole, kde celý den kopal brambory pro pana Štefana z Šanova. Ale teď tu byl ne proto, že by mu někdo přikázal, nýbrž proto, že se mu zdálo, jako by ho někdo pozoroval ze stínu oltáře. Jako by ho čekali.

Kaple voněla vlhkým dřevem a něčím starším, jako by vzduch tu ležel v zastaveném dechu. Matěj se nechal unést a přitiskl dlaň ke zdi u vchodu. A pak to prasklo. Ne zed, ale něco uvnitř ní. Jako by se mu pod prsty rozlomil tenký led na zamrzlém rybníku. Zaznívalo to jako šepot, jemný a vlhký, jako když se roztrhne plachta při bouři.

„Cože…?“ vydechl.

Nic se nedělo. Ale pak ucítil, jak mu z prstů stéká něco teplého. Když si je přivedl k očím, viděl na nich červenou skvrnu, jako by se mu do dlaní vtiskl otisk růžového vína. Matěj se zvedl a otočil se k oltáři, kde ho čekal obraz svatého Antonína s dítětem v náručí. Ale obraz byl prázdný. Nebo ne – obraz byl tam, ale Matějův pohled se zasekl na tváři svatého, která byla navždy zaměřena přímo na něj. A v tom okamžiku si uvědomil, že se mu z očí valí slzy.

„To není možné,“ zašeptal.

Ale bylo. A ještě něco víc: když se podíval dolů, uviděl na dlažbě před oltářem malý kámen, který tam před chvilkou nebyl. Byl to ten, který mu praskl pod prsty. A na něm byla vyryta jedna slova: *„Neutíkej.“*

Matěj se otočil a utíkal. Ne k dveřím, ale ven, na návsi, kde ho nikdo neviděl. Běžel, dokud ho nechytla bolest v boku, a když se zastavil, zjistil, že má v ruce něco, co tam neměl: malý kámen s vyrytým křížkem. A na jeho povrchu se lesklo něco, co vypadalo jako stopy prstů.

Tu noc se mu zdálo, že stojí v kapli a že svatý Antonín mu šeptá: *„Ty víš, co jsi udělal. Ale já vím, že to nebyl ty.“*

Ráno se Matěj vrátil. Kaple byla prázdná, ale na oltáři ležel nový kámen. Tentokrát na něm bylo vyryto: *„Pomoz mu.“*

A Matěj Šejbal, který nikdy nepotřeboval Boha, aby mu odpustil, protože nikdy nic neudělal, co by si nemohl odpustit sám, se najednou ptal: *„Kdo to byl?“*

Když opouštěl Hrabětice, vzal s sebou oba kameny. Jeden si schoval do kapsy, druhý položil na hrob svého otce, který zemřel před lety a nikdy mu neřekl, proč odešel z domu v noci a už se nevrátil. *„Máme se ještě něco říct,“* zašeptal Matějovi někdo za zády.

Ale když se otočil, nikdo tam nebyl. Jen kaple svatého Antonína stála ve slunci, jako by čekala, až se někdo vrátí.