Příběh: Kostel svatého Apolináře (Modlany)

„Pánové, tohle už nemůžu dál mlčet.“

Jan Nepomuk Krčín, bývalý úředník na teplickém panství, se opřel o studený kámen hřbitovní zdi a sáhl do vnitřního kapsáře pláště. Prsty mu klouzaly po vlhkých papírech — účetní knihy, pečetě, důkazy o tom, co hrabě Clary-Aldringen nikdy neodhalí. Vězel je v pytli u nohou, ale teď je potřeboval. *Teď. Zítra už bude pozdě.*

Zvon z věže kostela svatého Apolináře zněl jako rozbitý zub. *Ding-dang. Ding-dang.* Rytmus se ztrácel ve větru, který přinášel zápach vlhké zeminy a starých lipových listů. Krčín zvedl hlavu — přesně tam, kde se stíny odrážely od barokní mříže u západního průčelí. Mříž, kterou nikdy nepostřehl. *Proč teď?*

„Pánové…“ zopakoval tiše, jako by se bál, že ho slyší. Ale nikdo ho neodpověděl. Jen větrný náraz rozhoupal svíce v kostele, i když dveře byly zavřené. Plameny se naklonily, jako by je někdo táhl neviditelnou nití. Krčínovi se zledovatěly prsty.

Vtom ho něco stisklo za krk. Ne ruka — něco *lehčího*, jako by se mu do dýchacího ústrojí vloudil včelí roj. *Ne, ne včely.* Bylo to teplo. *Živo.* A pak hlas — ne zevnitř kostela, nýbrž *z něj*, jako by mu vyrazil z hrudi:

„Ty jsi ukradl to, co nepatří tobě.“

Krčín se odrazil od zdi, papíry mu vypadly z rukou a rozletěly se po chodníku. Větrné víry jim rozfoukly okraje, ale jedna stránka zůstala ležet nehybně — na ní bylo vypsáno: *„…a proto nechť se ti rozpadnou všechny účetní knihy, které jsi podváděl.“*

Srdce mu bušilo v krku. V kostele se otevřely dveře — samy od sebe. Za nimi stála postava v bílém rouchu, ale tváře neměla. Jen oči. *Modré jako zvon z roku páně 1548.*

Krčín se pokusil křičet, ale z jeho úst vyšel jen šepot: *„Kdo jste?“*

Postava se naklonila. *„Ten, kdo počítá i vaše hříchy.“*

Když se Krčín probral, ležel na tvrdém kamenném lůžku v kostele. Okna byla zavřená, ale světlo pronikalo skrze malé okénko v sanktusníku, kde visel zvon z roku 1739. Na jeho povrchu se leskly slzy — ale zvon byl suchý.

V kapse měl jen jeden papír: ten, který měl být pryč. A na něm, jako by ho tam někdo právě napsal, stálo:

„Pojď zítra. Před západem slunce.“

Krčín se posadil. Věděl, že nikdo ho neviděl, jak tady ležel. Věděl, že nikdo neuslyšel ani hlas, ani dveře, které se zavřely samy. Ale věděl také, že zítra přijdou lidé do kostela — a někteří z nich odejdou s prázdnými kapsami a plnými srdci.

On tam přišel s úmyslem ukrást. Ale teď tu zůstal, protože se mu zdálo, že někdo — nebo něco — počítá jeho dny. A on chtěl vědět, jaký je výsledek.