Příběh: Kostel svatého Bartoloměje (Bystré)
Když se Lukáš z Bystrého dotkl omítky, praskla mu v prstech čerstvá krev.
Ne jako by ho bodl hřebík, ale jako by se mu do kůže vryla sama zeď. Zastavil se, zvedl ruku k světlu svícnu, které viselo nad hlavou svatého Bartoloměje, a krev mu stékala po zápěstí jako černý vosk. V kostele bylo ticho, jen šustění pláště, který si přitáhl proti chladu. Zvenčí foukal vítr, ale uvnitř bylo teplo, jako by ho držely stěny samy.
„Pánové, co se děje?“ ozval se kněz z bočního oltáře, aniž by se obrátil. Jeho hlas zněl unaveně, jako by takové věci viděl už stokrát. Lukáš nevěděl, co odpovědět. Včera ještě byl jen obyčejný úředník z panství, dnes ráno ho svolal pán Colloredo-Mansfeld a nařídil mu, aby přivedl do kostela tři muže z vesnice. „Ať se modlí za duši mého otce,“ řekl. „Ale ty jsi z nich jediný, kdo tu je.“ Ostatní dva se ztratili v lese. Lukáš nevěděl proč.
„To nic není,“ řekl si nahlas, otřel si ruku o roucho a znovu se dotkl zdi. Tentokrát nic. Jen šedá omítka, prach a stopy starých prasklin, které se v zimě rozcházely jako rány. Ale když se podíval nahoru, uviděl něco, co tam nemělo být.
Na klenbě, tam, kde se stýkaly stíny od svícnů, se zdálo, že se něco pohybuje. Nebylo to světlo, které se odráželo od zlatých listů na oltáři, ani stín od jeho vlastního těla. Byla to jakási tmavá skvrna, která se pomalu rozplývala a znovu srážela, jako by se někdo pokoušel napsat slovo, které se nechce držet.
„Prosím vás, knězi,“ řekl Lukáš a jeho hlas zněl cizí, jako by ho někdo nahradil. „Co je tam nahoře?“
Kněz se konečně obrátil. Jeho tvář byla bledá, oči zapadlé. „Tam nic není, synu. Jen stín.“ Ale pak se podíval nahoru a jeho prsty se stáhly do pěstí. „Ale někdy… někdy se tam objeví věci, které by sem neměly patřit.“
Lukáš se rozhlédl. Oltářní obrazy svatého Bartoloměje a Panny Marie ho pozorovaly s nehybnými očima. Ale mezi nimi, uprostřed stěny, kde byl připevněn kříž, se zdálo, že se něco leskne. Jako by se v omítce otevřel malý portál, skrze který pronikalo světlo, které neznal. Nebylo to slunce, které proniká okny, ani odraz od svícnu. Bylo to světlo, které přicházelo z někde jinde.
„Co to je?“ zeptal se Lukáš a kroky ho unášely k tomu místu, jako by ho tam něco táhlo.
„To je…“ kněz se zastavil, „to je místo, kde stál starý oltář. Před požárem. Před všemi těmi změnami.“ Jeho hlas zněl jako šepot. „A někdy sem přicházejí ti, kteří tu byli dřív.“
Lukáš se zastavil přímo před tím místem. Teplo, které předtím cítil, se zdvojnásobilo. Vzduch voněl po starém dřevě, po vosku a něčím jiným – jako by se v něm mísily vůně z různých dob, jako by kostel dýchal. A pak uslyšel hlas.
Nebyl to hlas zvenčí, ani zvenku. Byl to hlas uvnitř jeho hlavy, jako by mu někdo šeptal přímo do mysli.
*„Ty jsi tu už jednou.“*
Lukáš se otřásl. „To není možné. Já jsem sem přišel poprvé.“
*„Ale ty jsi zapomněl.“*
Zavřel oči. Když je znovu otevřel, uviděl, že se světlo z té skvrny na klenbě rozšířilo. Teď to vypadalo jako slovo, které se pomalu formovalo: POZOR.
„Co se děje?“ křikl Lukáš, ale kněz už nestál vedle něj. Byla tam jen prázdná lavice, jako by ho pohltl stín.
A pak uviděl muže.
Stál u bočního vchodu, oblečený do starého pláště, který mu sahal až k patám. Jeho tvář byla v polostínu, ale Lukáš poznal tu barvu očí. Byly to oči jako jeho vlastní.
„Ty…“ Lukáš se pokusil mluvit, ale hlas mu ztuhl v krku. „Ty jsi já?“
Muže se nehýbal. „Ne. Jsem ten, kdo tu byl před tebou. A před tebou ještě jedním.“
Lukáš se chtěl otočit a utéct, ale nohy ho nesly. Muž vykročil dopředu a jeho plášť se rozvíral jako křídla. „Ty přišel sem, protože jsi měl strach. Jako já. Jako všichni před tebou.“
„O čem mluvíš?“ Lukášovo srdce bušilo jako bláznivé. „Co se sem stalo?“
Muže se usmál. „To, co se stalo, se stalo vždycky. Tento kostel stál dřív, než tu byl tenhle. A bude stát, i když ho zničíš.“ Jeho hlas zněl jako echo. „Ale ty můžeš změnit to, co přijde.“
Lukáš se podíval na své ruce. Krev už nekapala. Byla tam jen bílá jizva, jako by ho někdo poškrábal. A pak uviděl na zemi stín – svůj vlastní, ale trochu jiný. Jako by stál vedle někoho, koho nezná.
„Co mám dělat?“ zeptal se.
Muže se jen usmál. „Vrať se domů. A nezapomeň.“
A pak zmizel. Zůstal jen plášť, který se pomalu rozpadal v prach.
Lukáš se otočil a utíkal ven, aniž by se ohlédl. Mrazivý vzduch ho udeřil do tváře, jako by ho někdo probudil. Kostel za ním vypadal stejný jako vždy – vysoké věže, barokní fasáda, okna, která se dívají do tmy. Ale něco se změnilo.
Když se Lukáš podíval zpět, uviděl, že na omítce nad hlavním vchodem se objevila nová rýha. Jako by se někdo pokusil vyryt slovo. POZOR.
A pak mu došlo, že už tu byl. Před mnoha lety. Jako ten muž. Jako všichni ostatní.
A teď tu bude zase.
Když se Lukáš vrátil do vesnice, nikdo mu neuvěřil. Řekli, že je unavený, že si to jenom vymyslel. Ale když se následujícího dne vrátil do kostela, uviděl na zdi vedle oltáře novou jizvu – jako by se někdo pokusil vyryt jeho jméno.
A když se podíval nahoru, na klenbu, tam bylo opět to slovo. Tentokrát ho poznal.
POZOR.
A teď už ho nikdo nemohl přesvědčit, že to není pravda.