Příběh: kostel svatého Václava v Roudnici nad Labem

Krvavý otisk dlaně na bílé zdi byl jediným svědkem jeho pádu. Matěj se třesoucími prsty snažil utáhnout řemen u bot, ale prsty měl ztuhlé chladem a strachem. V uších mu stále znělo křiků z města a hřmot kanónů, které rozervaly ticho údolí Labe. V kapse svíral těžký zlatý pohár, ukradený z vnitra panství, kousek kovu, který mu měl zajistit nový život kdesi daleko od popela a smrti.

Kolem něj se zvedaly stěny nedovršení. Vzduch voněl čerstvou vápnou, vlhkým kamenem a blíživým deštěm. Stál v prostorách, kde se teprve před několika lety položil základní kámen, ale místo posvěceného klidu tu našel jen prázdnotu a stíny. Stěny kostela svatého Václava byly v té době jen škeletem, ranou v zemi, kterou válka a nepokoje zbrzdily v polovičném stavu. Matěj se přitiskl k chladnému sloupi a naslouchal. Každý šustot listí v areálu kláštera zněl jako krok pronásledovatele.

Zatnul zuby, až mu v ústech chutnala krev. Věděl, že pokud ho chytí s tímto lupem, nečeká ho jen vězení, ale šibenice. Podíval se nahoru, kde se trojúhelníkový štít rýsoval proti šedému nebi jako ostrý zub. V tom momentě ho zasáhla vlna beznaděje tak silná, že se musel opřít o zeď, aby nepadl na kolena. Všechno, co kdy miloval, zůstalo za ním v plamenech. Zůstal jen on a tento kus zlata, který byl v tuto chvíli těžký jako hřích celého světa.

Najednou se prostor kolem něj změnil. Zvuk vzdáleného boje utichl a nahradilo ho ticho tak hluboké, až v něm slyšel vlastní tlukot srdce. Z temného koutu, kde se už začala rýsovat místa pro budoucí hrobky šlechtických rodů, vyšlo slabé, modravé světlo. Nebyla to svíce ani odlesk slunce. Bylo to jemné žhavení, které se plazilo po podlaze jako mlha.

Matěj chtěl utéct, ale nohy měl jako z litiny. Světlo se zastavilo u jeho nohou a vteřinu poté uslyšel hlas. Nebyl to hřmění z nebes, ale šepot, který zněl jako šumění řeky tekoucí k severu. Hlas neříkal slova, ale v hlavě Matěje se zrodil obraz: viděl svou matku, jak v bezpečí zavírá dveře domu, a viděl cesty, které vedly pryč z Roudnice, ale ne k bohatství, nýbrž k pokoji.

V tu chvíli se z hloubi nedostaveného chóru ozval kovový zvuk. Někdo přišel. Matěj v panice pohlédl na zlatý pohár v ruce. To světlo, které ho právě obklopilo, najednou prudce zablesklo a pohár mu vyklznul z prstů. S tichým cinknutím dopadl do hluboké rýhy mezi kameny podlahy a zmizel v prachu a sutinách.

Matěj ztuhl. Chtěl se stočit a znovu pro loup sáhnout, ale v ten moment ho zasáhla vlna neuvěřitelného tepla, jako by ho někdo objal neviditelnou pláštovkou. Strach zmizel. Zůstala jen zvláštní lehkost a jistota, že právě teď, v tomto rozestavěném chrámu, se mu odpustilo něco, co sám ještě nedokázal pojmenovat.

Když do areálu vběhli vojáci, našli pouze vyčerpaného muže, který seděl na zemi a díval se s prázdným pohledem do prázdnoty. Neměl u sebe nic. Jen prázdné ruce a tvář, z níž zmizela nenávist. Vojáci ho přehlédli, považovali ho za šíleného zmarodka války a nechali ho být.

Matěj z místa odešel, ale nikdy se nevrátil pro své zlato. Věděl, že pohár už nepatří jemu, ale že zůstal v základech domu, který měl být útočištěm pro duše.

Kdo dnes přejde práh tohoto kostela a přiloží ucho k chladným dlávencům podlahy, možná uslyší tiché cinknutí kovu o kámen, které v hloubi země stále čeká na svou hodinu.