Příběh: Kostel svatého Cyrila a Metoděje (Kroměříž)
„Ty jsi tu už dřív.“
Hlas zněl jako šepot za zády, když si Jan Nepomuk Kovář přitiskl dlaň na studený mramor a zvedl hlavu k vitráži. Barvy se v něm rozlily jako rozlitá voda – modré, červené, zlato – a na okamžik zapomněl, proč stojí u vchodu kostela svatých Cyrila a Metoděje, kde nikdy předtím nebyl. Vůně cibule a hořké byliny z nedaleké nemocniční zahrady se mísila s prachem a něčím jiným, čerstvým, jako by někdo právě otevřel okno do jara.
„Kdo to říká?“ otázka mu vyklouzla sama, i když věděl, že nikdo není. Kostel byl prázdný – jen on, jeho dech, který se v chladu zdržoval, a ten hlas, který mu pronikl přímo do hrudní kosti.
Vstoupil dovnitř. Žlutá báň nad hlavou ho přitahovala jako magnes, i když věděl, že to není možné. Žlutá – jaký podivný název pro kostel. „Půjdeš pod žlutou báň…“ – tak říkali v nemocnici, když někoho odvezli do tohoto pavilonu. Jako by byl kostel jen další budovou mezi zdmi, kde se léčí neviditelné rány. Ale teď tu stál sám, a vitráže ho pozorovaly jako oči.
Na oltáři hořela svíčka. Ne, dvě. Třetí se rozsvítila sama, když se jeho prsty dotkly mramoru. Plamen byl vysoký, jasný, jako by ho někdo právě zapálil. Ale nikdo tu nebyl. Kovář se podíval na ruce – suché, bez mastnoty, bez stopy vosku. „To není možné,“ zašeptal.
V té chvíli uslyšel kroky. Rychlé, jako by někdo běžel po chodbě. Otočil se – nikdo. Ale na lavici uprostřed lodi ležela kniha. Stará, opotřebovaná, s vybledlým vyobrazením Cyrila a Metoděje. Když ji otevřel, prsty samy sklouzly na stranu, kde někdo napsal tužkou: *„Ty jsi tu už dřív.“*
Srdce mu bušilo tak silně, že mu znělo v uších. Kovář vzpomněl na minulý týden, na ten hlas v nemocnici, který mu šeptal jméno jeho mrtvé sestry. Na to, jak se probudil s pocitem, že někdo stojí u jeho postele. Na to, jak se rozhodl, že dnes přijde sem – ne proto, že by věřil v zázraky, ale proto, že už neměl kam jít.
„Kdo jsi?“ zeptal se nahlas, i když věděl, že odpověď nebude.
Vitráže se zdály tmavší. Svíčky hořely stejně jasně. A pak – teplo. Někdo mu položil ruku na rameno. Kovář se prudce otočil, ale nikdo tam nebyl. Jen vzduch, který voněl po starých knihách a něčím, co mu připomnělo dětské léto – slámu, med a vlhkou zem.
„Ty jsi tu už dřív,“ opakoval hlas, tentokrát zvenčí. Kovář vyběhl ven. Na schodech před kostelem stál starý muž v černém plášti, který se na něj díval klidně, jako by ho čekal. „Prosím, pane, kdo jste?“ Kovářův hlas zněl cizí, jako by ho někdo nahradil.
Muž se usmál. „Jsem ten, kdo ti řekne, co už víš.“
A pak zmizel mezi stromy, jako by ho nikdy nebylo. Kovář zůstal stát s knížkou v ruce, s pocitem, že právě teď začíná něco, co nikdy neskončí. Žlutá báň nad ním se zdála vyšší, jako by se rozrostla. A když se podíval dolů, uviděl na dlažbě před kostelem své vlastní stopy – vedoucí tam, kde nikdy předtím nechodil.
Dnes večer bude sedět v nemocnici a číst tu knihu znovu. A zítra přijde zpět. Protože někde mezi těmito zdmi a tímto světlem se mu otevřela brána, kterou nemohl zavřít. A když se podívá na vitráže, bude tam někdo čekat – nebo jen on sám, který už nikdy nebude stejný.