Příběh: Kostel svatého Prokopa (Běhařov)

Krvavé prsty křečovitě svíraly rukojeť dýky a Matěj se díval na své dýšící plíce, které se hruněly v chladném vzduchu. Utekl z vesnice, utekl před hříchem, který už nešel smazat, a teď stál v tichu, které ho tisklo k zemi jako těžká deska z kamene. Před ním se tyčily zdi kostela svatého Prokopa, v té době ještě v gotické tváři, s ostrými hrany, které se rýsaly do šedého nebe.

Zatnul zuby a vrhl pohledem za sebe, k cestě vedoucí k zámku. Ticho bylo až nepřirozené, jen kde a kde zapraskalo v suchém dřeví obecních domů. Matěj vrazil do těžkého vchodu a dopadl na kolena. Vzduch uvnitř voněl po starém vlhku, studeném popelu a tichém očekávání. Kolem něj se rozprostíral prostor, kde světlo pronikalo jen úzkými štěrbinami, a každé jeho zrychlené dýchání znělo jako hřmění v prázdné lodi.

Vleže na studené dlažbě hledal únocení, ale našel jen vlastní strach. V hlavě mu stále zněl ten poslední křik, zvuk, který mu roztrhl duši v okamžiku, kdy sehořela poslední zbytek jeho cti. Matěj se plazil dál, až dosáhl triumfálního oblouku. Zvedl hlavu a spatřil tvář svatého, která na něj hleděla z výšky s výrazem, jenž neznal soucit, ale shledával pravdu.

Najednou se z hloubi presbytáře ozvalo tiché, rytmické klepání. Jako by někdo v tme pomalu odkládal kovové předměty na kámen. Matěj ztuhl. V kostele nebyl nikdo, dveře byly zavřené a v okolí vládla mrtvá tichost. Přesto to klepání pokračovalo, přitahovalo ho k křížové klenbě, kde se stíny kroutily do podivných tvarů.

Když se přiblížil k hlavnímu oltáři, spatřil něco, co mu zastavilo srdce. Na kamenném povrchu, přesně tam, kde by měla být svatá oběť, ležela malá hromádka bílého popela. A z toho popela, proti všemu rozumu, vyvstával tenký, zelený lístek rostliny, která v tomto mrazivém chladu neměla mít právo žít.

Matěj natáhl ruku, aby lístek dotkl, ale v ten moment se prostor kolem něj zaplnil neuvěřitelným teplem. Nebylo to teplo ohně, který pálí, ale teplo, které obaluje jako vlněná přikrývka v zimní noci. V tom horku zaslechl šepot. Nebyl to hlas člověka, spíše zvuk větru v listích nebo vzdálený zvon, který vibroval přímo v jeho kostech. Šepot mu neřekl, aby se kajíl, ani aby utekl. Řekl mu jediné slovo, které v tu chvíli znamenalo všechno a nic zároveň.

Vzpomněl si na svou vinu, na krev na rukou a na prázdnotu v hrudi. V tom okamžiku se z okna presbytáře propálil jediný paprsek světla, který dopadl přesně na ten malý zelený lístek. Světlo bylo tak intenzivní, že Matěj musel přimhouřit oči. Když je znovu otevřel, lístek zmizel. Zůstal jen popel a hrobový chlad kamene.

Vystoupil z kostela s prázdnou dýkou v dlani. Věděl, že už není tím mužem, který do budovy vstoupil. V srdci nesl tajemství, které nešlo vyprávět ani v nejhlubší spovědi. O několik let později v roce 1616 plameny pohltily gotické stěny a z popela vstal nový, barokní chrám. Matěj tehdy stál v davu a díval se, jak hoří dřevo a kámen, a věřil, že oheň smazal i stopy jeho hříchu.

Jenže v noci, když zavřel oči, stále cítil to nepochopitelné teplo a slyšel šepot, který ho provázela až do hrobovky.

Kdo dnes v tichu Běhařovského sboru zastaví svůj krok u triumfálního oblouku, možná pocítí v dlaních stejné neznámé teplo, které kdysi změnilo osud jednoho zbloudilého člověka.