Příběh: kostel svatého Víta v Kolíně
„Oddej to, nebo tě tady nechám mrtevého!“ Janek svíral rukojeť dýky tak pevně, až mu zbělely klouby. Před ním v prachu klečel starší muž a chránil rukama malý dřevěný krabicový schrán, ze kterého unikal slabý pach včelího vosku a starého pergamenu. Kolem nich v mlze tichly Mnichovice, vesnice, která se právě probouzela do chladného rána roku 1378.
Janek nečekal na odpověď. Rázem se vrhl vpřed, aby kořist vytrhl, ale v ten moment ho něco zastavilo. Nebyl to člověk, ale zvuk. Hluboký, dunivý tón, který se rozlil vzduchem jako vlna. Zvedl zrak a uviděl ho. Těsně nad nimi, z čerstvě zvednutých stěn nového kostela svatého Víta, se do nebe tyčila věž. Střechy byly ještě mokré od rosy a vůně čerstvě tesaného kamene a vlhkého vápna zaplnila prostor.
Muž v prachu přestal bojovat. Jen ztuhl a díval se směrem k lomenému oblouku, který právě dokončili stavitelé. Janek pocítil, jak mu po zádech stéká studený pot, přestože slunce začínalo prohřívat ranní mlhu. V jeho hrudi tlouklo srdce jako uvězněný pták. Vzal dýku a znovu zamířil k hrdlu starce, ale vteřinu předtím, než mohl udeřit, se stalo něco, co mu vyrazilo dech.
Z okénka v kněžišti, kde se křížovala nová klenba, vyšlehl paprsek světla. Nebylo to obyčejné slunce. Byla to čistá, bílá čára, která s chirurgickou přesností prosekla šero a dopadla přímo na dlan Janka. Teplo, které z toho paprsku vyzařovalo, nebylo žahutivé, ale pálivé, jako by ho dotkl rozžhavený kov. Janek s jekotem ustoupil a dýka mu vyklouzla z prstů do bláta.
„Podívej se na něj, synu,“ zašeptal starý muž a jeho hlas zněl jako šustění suchého listoví. „Tento dům nebyl postaven jen z kamene. Byl postaven z modliteb lidí, kteří už dávno spí v téhle zemi.“
Janek se třesoucími se nohami odsunul k zdi. Dotkl se hrubého, neomítnutého kamene sakristie. Chlad kamene v kontrastu s žarem v dlani ho přiměl k závrati. Vtom v tichu zazněl hlas. Nebyl to křik ani šepot, ale ozvěna, která přišla zevnitř něj, z hloubi jeho vlastního svědomí. Hlas mu nepomáhal, pouze mu kladl jedinou otázku: „Kdo jsi, že si troufáš krást v domě, kde se nebesa dotýkají země?“
Janek se podíval na své ruce. Byly špinavé, zčernalé od hříchů, které se snažil utajit před světem. Podíval se na starce, který v klidu stál a v očích měl zvláštní, tichý soucit. Janek pocítil, jak se v něm něco láme. Nebylo to bolestivé, spíše jako když praskne led na řece na jaře. Všechna ta nenávist a hlad, které ho přivedly do Mnichovic, náhle vypadaly malicherně vedle té tiché, kamenné moci, která ho právě teď obklopovala.
Klepnutím kolen dopadl do prachu vedle svého nepřítele. Nedokázal mluvit. Jen zíral na šestipaprskovou hvězdu, která se rýsovala v detailech klenby nad ním. V tu chvíli se světlo z okna zhaslo, jako by někdo zavřel těžké víko. Nastalo ticho, které bylo hlubší než jakýkoli spánek.
Když Janek znovu zvedl hlavu, starý muž byl pryč. Na zemi nezbylo nic než malé množství voskového prachu a otisk bosé nohy v blátě, který směřoval pryč od kostela, do polesí. Dýka zůstala ležet v blátě, kde ji čas pomalu začal pohlcovat.
Janek nikdy neřekl nikomu, co se v onom ranním tichu stalo. Vrátil se do svého města, ale zbytek života v sobě nosil pocit, že jedna část jeho duše zůstala uvězněna v těch tichých, lomených obloucích.
I dnes, když někdo přejde přes most a pohlédne na ty staré zdi, možná pocítí ten samý zvláštní žár v dlani, který kdysi změnil život jednoho zbloudilého člověka.